Rodina Oty Pavla
Obsah
1.Úvod………………………………………………………………………………….4
2.Popperovi – Rodina Oty Pavla………………………………………………4
Leo Pavel…………………………………………………………………………4
Hermína Pavlová……………………………………………………………….6
Hugo Pavel……………………………………………………………………….7
Jiří Pavel…………………………………………………………………………..7
3.Ota Pavel………………………………………………………………………….8
- Maniodepresivní psychóza – choroba Oty Pavla…………………….11
5.Tvorba Oty Pavla……………………………………………………………….13
- Styl Oty Pavla…………………………………………………………………..13
Povídky a reportáže Oty Pavla ze sportovního prostředí………..14
Dukla mezi mrakodrapy…………………………………………………..14
Plná bedna šampaňského……………………………………………….15
Pohár od Pánaboha………………………………………………………..15
Syn celerového krále………………………………………………………15
Pohádka o Raškovi…………………………………………………………16
Autobiografické povídky Oty Pavla……………………………………..16
Smrt krásných srnců……………………………………………………….16
Jak jsem potkal ryby……………………………………………………….16
Veliký vodní tulák……………………………………………………………17
Zlatí úhoři………………………………………………………………………17
Jak šel táta Afrikou…………………………………………………………17
- Buštěhrad – město Oty Pavla………………………………………………18
- Závěr……………………………………………………………………………….19
- Seznam použité literatury……………………………………………………..19
Úvod
Kdo byl Ota Pavel? Jak psal, co psal a proč? Některé tyto otázky asi těžko zodpovím. Ale je jisté, že Ota Pavel, původním jménem Popper, byl jeden z nejvýznamnějších autorů sportovní beletrie v Československu během minulého století. Někteří tvrdí, že byl vůbec prvním autorem sportovní beletrie u nás. I kdyby úplně prvním nebyl, byl určitě prvním, kdo se odhodlal pojmout i sportovní reportáže v duchu beletrie. I když psal hodně o faktech (např.: Pohádka o Raškovi), dokázal vyzdvihnout jednotlivé myšlenky sportovců, jejich city a pocity. Někdy psal až téměř poeticky. Jeho povídky, ať už sportovní nebo autobiografické, jsou velmi čtivé. Ota Pavel psal takříkajíc duší. Když člověk čte jeho vyprávění, doslova se do něj vžije. Zřejmě také proto, že Ota tvořil v přirozeném jazyku.
Tvorba Oty Pavla není rozsáhlá a byla předčasně ukončena. Jak vyplynulo z materiálů nalezených po jeho smrti, připravoval dalších šestnáct knih. Mimo jiné také knížku „Jak jsem se zbláznil“ z prostředí bohnické psychiatrické léčebny. O té vypráví bratr Jiří, jak mu Ota během návštěv často vyprávěl jednotlivé pasáže a že to bylo velmi působivé. Jiří dodnes lituje, že si nenahrál alespoň část na magnetofon. Kniha nebyla nikdy vydána, stejně, jako větší část zamýšlené tvorby Oty Pavla. Nezbývá tedy, než si přečíst to, co bylo napsáno a vydáno.
Popperovi – Rodina Oty Pavla
Kruh nejbližších příbuzných Oty Pavla zahrnoval čtyři osoby. Tatínka Leo Poppera, maminku Hermínu Popperovou a bratry Huga a Jiřího.
Leo Pavel:
Leo Popper se narodil v Buštěhradu jako syn středně zámožného rolníka. V roce 1924 se oženil s Hermínou Netrefovou, která přišla jako služka z Dříně u Kladna. Než však vstoupil do manželství, prošel první světovou válkou, ze které se vrátil na bílém koni a s kradenou uniformou rakouského důstojníka. Otec Lea se bál, že ho zavřou četníci a se synem se pohádali. Nakonec dědeček Oty přerazil o jeho otce židli a ten utekl. Nasměřoval si to do Německa a rovnou do Hamburku. Tam se uchytil ve vykřičené čtvrti St. Pauli a živil se, jak se dalo. Mimo jiné dohlížel na prostitutky ve veřejných domech a pracoval pro filmařskou společnost.
V mládí rád lovil ryby a ze vzduchovky střílel po veškerém zvířectvu. Vášeň pro ryby se nakonec přenesla i na jeho syny a manželku. Vášeň pro lov ho dostala do francouzské cizinecké legie. Chtěl si totiž už od dětství zalovit lvy. Věděl, že lvi žijí v Africe a tak ho nenapadlo jiné řešení, než vstup do legií. Teprve cestou do Maroka se dozvěděl, že v Maroku lvi nežijí.
V legiích vydržel rok. Po roce přemluvil spolubojovníka Zubanu, Jugolávce z Bosny, aby spolu utekli. Naprosto vyčerpané je v poušti chytili Berbeři, poručili jim svléknout se do naha. Zubanovi dali napít a pak mu náčelník usekl mečem hlavu. Lea zachránila obřízka, díky ní ho Berbeři považovali za svého člověka. S Berbery strávil několik měsíců, ale stesk po Čechách se nedal zahnat.
Dostal se do Malagy, kde si vydělával na živobytí čtením novin negramotným. Nakonec ho policie zavřela jako komunistu, protože noviny byly bohužel komunistické.
Domů se Leo vrátil přes Istanbul a Rumunsko. Do Buštěhradu šеl z Prahy pěšky.
Tyto události se udály před vstupem do manželství s Hermínou Netrefovou. Leo Popper však stále toužil po dobrodružství. V manželství se to projevovalo zejména milostnými avantýrami, které však jeho manželka vzácně tolerovala. Leo Hermínu nazýval „světicí“, i když někdy se k ní choval dosti hrubě. V obchodu se dobrodružná povaha projevovala chutí riskovat a obchodnickou podnikavostí.
Ta ho neopustila až do stáří. Teprve na několik posledních let se Leo zklidnil a usadil.
Ve 30. letech minulého století začíná Leo pracovat pro československé zastoupení společnosti Elektro-Lux. Proslavil se nejen skvělými prodejními výsledky, ale zvláště svými neuvěřitelnými kousky, kdy dokázal prodat vysavač i sedlákům z Nesuchyně, přestože tam ještě nebyla zavedena elektřina. Jeho úspěchy v prodeji mu zajistily titul mistra světa v prodeji. Práce v Elektro-Luxu zajistila větší příjem a mohl se s rodinou přestěhovat z vesnic okolo Plzně, kde žili, do Prahy. Tam zůstal s rodinou do roku 1939.
Životní úroveň rodiny různě klesala a stoupala, podle toho, jak moc Leo právě pracoval. Leo byl povahově dosti nevyrovnaná osoba. Měl období kdy pracoval do roztrhání a potom zase období kdy nepracoval vůbec.
V roce 1944 byl Leo transportován do Terezína. V Terezíně potkal syna Huga, který se mezitím vrátil z prací v Říši. Rozhodli se, že nebudou čekat na konec války a osvobození, ale že utečou. Utekli na počátku května roku 1945. Do Buštěhradu dorazil Hugo 4. května a otec Leo o den později. Doma v Buštěhradě zůstala nakonec jen Hermína se třináctiletým Otou.
Další důležitá životní událost byla změna příjmení z původního židovského jména Popperovi na Pavlovi. Stalo se tak po rodinné dohodě, které předcházely vykonstruované politické procesy s občany židovského původu. Uvažovalo se i o jménu Popel. Jméno bylo změněno roku 1956.
Před odchodem z aktivního pracovního života měl Leo ještě několik různých zaměstnání, prodával kde co, ale takový úspěch jako u Elektro-Luxu, již neměl. Jednu chvíli působil v československé rozvědce jako agent v Rakousku a nejdéle byl zaměstnán jako revizor prodejen televizorů.
Leo zemřel roku 1968 po debaklu na výstavě králíků, kde chtěl prodat svůj chov ( povídka „Králíci s moudrýma očima“).
Hermína Pavlová:
O manželce Lea se toho příliš nepíše. Vypadá to, že její role v rodině Popperových byla spíše v pozadí, kde vytvářela zázemí pro svého muže a syny. Jak píše Ota ve svých povídkách, jeho maminka uměla výborně vařit, zejména omáčky a bifteky. Tak to píše Ota ve své povídce „Smrt krásných srnců“. Dále uměla nakládat ryby a upravovat je na všechny možné způsoby. Jak se později dozvídáme z povídek obsažených v souboru „Jak jsem potkal ryby“, Hermína dosti kouřila a za dob nedostatku byl někdy problém sehnat cigarety pro oba rodiče.
Hugo Pavel:
Hugo Pavel se narodil 24. prosince roku 1924 v Mariánských Lázních jako nejstarší syn Leo Poppera a Hermíny Popperové. Dětství prožil se svými bratry Jiřím a Otou v Praze, kde bydleli až do roku 1939, kdy se z obavy před transportem do vyhlazovacích táborů přestěhovali do Buštěhradu blízko Kladna. Hugovi, stejně jako jeho bratru Jiřímu, se ale nakonec transporty nevyhnuly. Podle tehdejších platných nacistických zákonů z Norimberka byli totiž míšenci prvního stupně ( Mischlings der ersten Grades). Míšenci prvního stupně byli proto, že je rodiče, ač ze smíšeného manželství, nechali zapsat do židovské kroniky. Oficiálně tedy vyznávali židovskou víru. Oba byli transportováni do „Města, které Vůdce daroval Židům“, Terezína. Do Terezína odjeli 22. února roku 1943.
I předtím se už ale začaly projevovat první známky budoucího konečného řešení židovské otázky. Oba bratři, Hugo a Jiří, byli vyloučeni z pražského gymnázia, museli si našít žlutou hvězdu s nápisem „JUDE“ a začali žít pod množstvím různých zákazů a příkazů, stali se občany druhé kategorie. Proto jejich otec Leo rozhodl přestěhovat rodinu z Prahy do Buštěhradu, kde nebyly známky a dopady nacistického antisemitismu tak patrné.
Ani v Buštěhradě však nebyl život vůbec jednoduchý, bratři Hugo a Jiří se museli stát samoživiteli a začali spolu s otcem Leem pracovat na šachtě v dolech nebo v hutích ( prameny se různí, nicméně Jiří Pavel uvádí hutě).
V Terezíně se Jiří s Hugem poprvé setkali s budoucím rodinným přítelem Arnoštem Lustigem.
Jiří Pavel:
Jiří Pavel se narodil roku 1926 jako druhý syn smíšeného manželství Lea a Hermíny Popperových ve Stříbře u Plzně.
Když otec Leo začínal postupně zvyšovat životní úroveň rodiny, přestěhovali se do Prahy. Tam Jiřího stihl podobný osud, jako jeho staršího bratra Huga.
Avšak Jiří to měl zřejmě nejhorší z celé rodiny Popperových. Po přesunu z Prahy do Buštěhradu k dědovi dokončil třetí třídu měšťanské školy. Potom začal pracovat s otcem a bratrem Hugem v hutích. Tak to šlo až do 22. února roku 1943, kdy byl spolu s Hugem transportován do Terezína.
Zde se osudy bratrů rozcházejí. Hugovi bylo řečeno židovskou samosprávou, že když dobrovolně nastoupí na práce do Německa jako zedník, jeho bratra ušetří transportu do vyhlazovacích táborů. Hugo tedy záhy odchází na práce do Wulkova ve středním Německu. Avšak Jiřího tento bratrův krok od vyhlazovacích táborů a jiných útrap neuchránil.
Jiří ale nevzpomíná na ghetto pouze špatně. Vzpomíná, jak chodili na půdu do terezínských kasáren na různá divadelní představení. Více se angažoval ve sportu, konkrétně ve fotbale. Byl nejmladším členem místní „ligy“ a hrál za mužstvo lékařů AESKULAP. V lize bylo zastoupeno mnoho podobně zaměřených družstev jako řezníci, pekaři a jiní. Díky solidaritě lidí v těchto mužstvech byl Jiří ušetřen hladu, který jinak v Terezíně panoval. V Terezíně též Jiří prožíval své první lásky.
Židovská samospráva nesplnila slib daný Hugovi o ochraně Jiřího, a tak musel Jiří posledním transportem z Terezína, který vyjel 28. října 1944, do Osvětimi. V Osvětimi po příjezdu prováděl selekci osobně Dr.Mengele. Tam bylo Jiřímu též vytetováno identifikační číslo B 13 890. Jiří setrval v Osvětimi do ledna roku 1945, kdy Němci uzavírali spoustu vyhlazovacích táborů. Vyhnali všechny z Osvětimi na pochod smrti do Opavy. Z Opavy byli zbývající vězni transportováni vlakem do Mauthausenu. Pochod přežilo pět set z dvou tisíc vězňů.
Ota Pavel:
Ota se narodil 2. července roku 1930 v Praze jako poslední syn manželů Popperových. Ota strávil své dětství s rodinou. Jak se často zmiňuje ve svých povídkách: „rodina držela vždy při sobě“. Otec Leo totiž miloval Křivoklátskou krajinu, řeky, přírodu a rybaření. Tuto svoji vášeň přenesl na své syny a vášní pro ryby nakazil dokonce svoji manželku Hermínu. Proto rodina Pavlů trávila letní prázdniny vždy někde u řeky. Na toto období vzpomíná Ota jako na jedno z nejšťastnějších období ve svém životě. S bratry si celé dny hráli u vody, plavali, potápěli se, chytali ryby nebo hráli na břehu kopanou. Když byl Ota starší, často chodil s otcem a s Karlem Proškem a s bratry na ryby.
Křivoklátsko nebylo jejich první prázdninovou lokalitou (nejdříve jezdili k potoku Kačák), nicméně na Křivoklátsku strávili nejvíce času. Nejdříve bydleli v mlýně, potom pobývali v restauraci „U Rozvědčíka“ manželů Fraňkových. Tam strávili dvě sezóny, ale velký ruch v hospodě, kam se scházeli trampové a vandráci z celého blízkého okolí každou neděli, je donutil hledat letní sídlo jinde. Jejich poslední a nejdelší zastávkou byla chalupa převozníka Karla Proška z Luhu u Branova. Tam pobývali několik sezón až do nástupu nacismu a okupace Československa, kdy se z Prahy přesunuli do Buštěhradu.
V Buštěhradě nastává pro Otu asi nejtěžší období života. Oba starší bratři i otec jsou transportováni do Terezína. Stalo se tak i přes otcovu snahu odvrátit tyto události konvertováním k jiné víře. Leo přemluvil svoji rodinu k přechodu od židovské církve (starší bratři a otec) a katolické církve (matka Hermína) na církev československou a nechal sebe a své syny pokřtít. V roce 1943 odcházejí oba starší bratři do Terezína a ke konci roku 1944 i otec Leo. Otovi se koncentrační tábory vyhnuly zejména proto, že nebyl zapsán v židovské matrice a také pro jeho nízký věk. Věk často zachraňoval mnoho míšenců druhého stupně. Události v Buštěhradě popisuje Ota Pavel v několika svých povídkách, zejména: „Smrt krásných srnců“, „Kapři pro Wehrmacht“ a „Můžou tě i zabít“. V těchto povídkách je načrtnuto, jak těžký život ke konci války byl. Pro Otu byl život v Buštěhradě těžký i proto, že hned za kopcem vedle Buštěhradu leží Lidice. Jeho matka chodila na lidická pole vykonávat nejtěžší práci a Ota chodil s lidickými chlapci do školy. Byl v bezprostřední blízkosti masakru a zanechalo to na něm doživotní stopy. Ve čtrnácti letech byl Ota donucen pracovat v dolech.
Po válce chtěl Ota dohnat ztracené vzdělání a na přání otce, který chtěl mít ze syna obchodníka, se zapsal na obchodní školu. Tu s úspěchem absolvoval v letech 1946-1948. Občas otec zasvěcoval Otu do svých obchodních záležitostí a snažil se z něj udělat svého obchodního partnera. Leo po válce obchodoval se vším možným, ale na prodeji mucholapek se snažil vyučit Otu. O tom vypovídá povídka „Otázka hmyzu vyřešena“. Otu ale obchodnictví nebavilo a tak rok po absolvování školy vstoupil na radu přítele Arnošta Lustiga do Českého rozhlasu. Nejdříve pracoval čtvrt roku ve zpravodajství zadarmo a ještě inkognito. Teprve po třech měsících byl oficiálně představen vedení a dostal k podpisu smlouvu. Zpravodajství brzy zanechal a přestoupil do sportovní redakce. Zaměstnání v rozhlase mu umožnilo jeho členství v KSČ, jejímž členem byl od sedmnácti let. Z dob působení Oty v redakci pochází povídka „Kolik má kůň chlupů“.
Ota Pavel působil v rozhlase sedm let (1949-1956) s dvouletou přestávkou v letech 1951-1953, kdy vykonával prezenční vojenskou službu. Na vojně zastával Ota funkci politického pracovníka, sportoval a byl velmi aktivní. Zde se poprvé také projevily potíže psychického rázu. Učinil též jedno z životních rozhodnutí, a sice, že bude spisovatelem. Toto své rozhodnutí napsal bratru Jiřímu. V té době, ačkoli dříve mnoho nečetl, se začíná zabývat literaturou. Četl zejména díla ruských autorů jako Gogola, Čechova, Gorkého. Z jejich děl čerpal inspiraci a hledal v nich jak by měl psát dobrý spisovatel. Během vojenské služby napsal několik prvních povídek. Byly zejména s vojenskou tematikou a byla to začátečnická díla. I přes tuto skutečnost některé otiskl armádní oběžník.
Po odchodu z rozhlasové redakce si našel místo ve sportovním týdeníku Stadion. Z rozhlasu odešel především proto, že vystupoval pouze v mluveném slově a Ota si hrozně přál psát a být tištěným autorem. Krom toho mu přímé komentování zápasů a mluvení do éteru příliš nešlo. V roce 1956 zemřel Karel Prošek, převozník, u kterého rodina Pavlů ve 30. letech často pobývala.
Ve Stadionu pobýval do roku 1957. Vadila mu hektická práce a nedostatek času pro sebe.
Před tím než opustil rozhlas a nastoupil do Stadionu, se Ota Pavel oženil s Věrou Novákovou, která také pracovala v rozhlase. Spolu založili rodinu a Ota přijal její dva syny, Jana a Petra, z předchozího manželství. Spolu měli syna Jiřího. Výchova Oty se hodně podobala výchově jeho otce Lea. Vedl své syny ke sportu a stejně jako Leo z nich chtěl mít reprezentační sportovce. I rodinná situace vypadala obdobně: obklopen syny, se Ota rád vracíval na Křivoklátsko k Berounce. Své syny naučil plavat a chytat ryby. Touto vášní je nakazil stejně jako kdysi jeho otec, ale už v přeci jen mírnější formě. Stejně jako kdysi rodina Popperů tak i rodina Oty bydlela v hospodě „U Rozvědčíka“ a posléze v převoznické chalupě Rybárna.
Když opustil Stadion, nastoupil do čtrnáctideníku Československý voják. Tam pracoval jako sportovní a tělovýchovný redaktor. Více času ve Vojáku mu umožnilo sebevzdělávání a tak nastoupil na tříletou střední školu pro pracující. Tu úspěšně ukončil s maturitou v roce 1960.
Práce ve Vojáku umožnila Otovi setkání s mnoha významnými sportovci té doby a na tehdejší poměry mnoho cest do zahraničí. Ze sportovců byli nejvýznamnější Emil Zátopek, fotbalové družstvo Dukly Praha a mnoho dalších. S těmito sportovci seznamoval své syny, aby jim pomohl najít vzor pro postup v jejich sportovní kariéře.
K nejvýznamnějších cestám do zahraničí patří cesta do Ameriky s fotbalovým mužstvem Dukly Praha (v roce 1962) a cesta na zimní olympiádu do Innsbrucku (1964). Cesta do Ameriky byla velmi zajímavá, už proto, že Ota původně neměl letět. Nakonec se administrativa rozhodla a Ota letěl. Na zaoceánskou cestu si musel sbalit během osmi minut. Hráči Dukly již totiž čekali na odlet. Z cesty do Ameriky vznikla reportážní kniha „Dukla mezi mrakodrapy“. V Americe se také začínají projevovat první zřetelnější známky budoucí choroby. V Innsbrucku už choroba propukla naplno a Ota se vrátil v sanitce. Po návratu z Innsbrucku Ota i nadále tvořil, ale jeho tvorba byla velmi ztížená chorobou a neustálými hospitalizacemi. Kromě Ameriky a Rakouska navštívil Sovětský svaz, Francii, Jugoslávii a Švýcarsko. Ota Pavel předčasně zemřel 31. března roku 1973 na srdeční infarkt.
Maniodepresivní psychóza – choroba Oty Pavla
Maniodepresivní psychóza je starým názvem pro bipolární afektivní poruchu. Je pro ni typické opakování nejméně dvou epizod manického a depresivního stavu. Je prokázaný významný vliv dědičnosti, objevuje se také po vážných traumatických zážitcích. Fáze depresivní a manické se střídají, nemusí trvat stejně dlouho. Obě fáze mohou být nebezpečné – deprese může vést k sebevražedným pokusům a mánie k jednání nebezpečnému pacientovi i okolí (nic není problém, nepotřebuji spát, všechno dokážu…). Nebezpečnost je dána zejména amplitudou nálady, objevují se stavy hypomanické, manické bez psychotických příznaků a s psychotickými příznaky a fáze mírné deprese, středně těžké nebo těžké deprese, které jsou s psychotickými příznaky nebo bez nich. Fáze mohou být různě dlouhé a s přibývajícím věkem roste délka depresivních stavů. Ze známých osobností jí trpěli například: herec Miloš Kopecký , Ota Pavel a zřejmě i Jan Jakub Ryba. Jedná se o vážné onemocnění dříve léčené elektrošoky. V 60. letech minulého století se přešlo na léčbu psychofarmaky. Ta však odstraňují pouze vnější příznaky a mají mnoho vedlejších účinků ( zejména na hladiny solí v těle a přibírání na váze). Pacient tedy musí být pod neustálým dozorem psychiatra a dalších odborníků. Zároveň je nebezpečí tzv. „překmitů“ při užití nevhodných medikamentů. Překmit se nazývá náhlá změna stavu nemocného, který se najednou dostane z deprese do mánie.
Propuknutí této choroby zapříčinilo u Oty zřejmě hned několik faktorů najednou. Byla to jednak dědičnost po prarodičích, konkrétně matkách ze strany otcovy i matčiny, ale také zřejmě po otci, který měl velké výkyvy v náladách. Stavy plné hektické energie se u něj střídaly se stavy totální melancholie. Dále má zřejmě podíl pro Otu typická těžkost tvorby a také to, že o čemkoli chtěl psát, chtěl to i prožít a v důsledku toho přepracovanost. Jeden jeho bývalý spolupracovník ze Stadionu píše, že “Otův koš byl pořád plný papírů. Jednu větu psal třeba několikrát a psal hrozně těžce”. Sám Ota napsal bratru Jiřímu, že psaní se mu zdá težší práce než cokoli jiného. Dokonce mnohem těžší, než práce v dolech. Z toho je možné odvodit, jak náročná pro něj musela novinařina a psaní být. Přesto se ho až do konce života nevzdal.
Psychické problémy se u Oty objevovaly už dříve. Zejména když byl pod větším tlakem. Vojna, práce ve Stadionu, to všechno byly po psychické stránce dost náročné úkoly a Ota si k nim dobrovolně přibíral další. Zejména snaha dohnat vzdělání. Hlavní zátěž byla nejspíše reportáž o Dukle, která byla skutečně velmi podrobná.
Otu nejprve hospitalizovali po návratu z Innsbrucku, odkud se vrátil v sanitce a tak ho rovnou převezli na psychiatrické oddělení v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích ( sanitka kterou ho vezli od hranic, havarovala). Lehkou ironií je, že olympijská delegace v Innsbrucku považovala Otu za emigranta. Při odjezdu totiž dostal svůj první manický záchvat a vyběhl ven z autobusu připraveného k odjezdu.
V Československu se oznámilo, že Ota Pavel zradil svou vlast.
Ota trpěl poněkud závažnější formou maniodepresivní psychózy s prvky schizofrenie. Lékaři se ho pokoušeli léčit, v té době však byly k dispozici pouze elektrošoky a ty Otovi nepomáhaly. Za Otou přišel osobně odborník na maniodepresi Dr. Pavel Grof z tehdejší NSR. Navrhl mu, že na něm vyzkouší dlouhodobou léčbu lithiovými solemi. Ota byl jeden z prvních pacientů, kteří byli léčeni lithiem.
V roce 1966 je Otovi přiznán plný invalidní důchod. Nemoc ho často vyřazuje z normálního života a během manických záchvatů byl někdy nebezpečný i své rodině. A to přesto, že Ota byl v péči o své syny přímo příkladým otcem. V tomto období trpěl, ale jak sám píše, získával nový pohled na svět. Několikrát se pokusil o sebevraždu a kolem jeho smrti panují též různé domněnky. V psychiatrických ústavech strávil Ota v období od roku 1964 do roku 1973 celkem tři roky během šestnácti pobytů.
V klidnějších období se Ota vracel k literární tvorbě, hodně četl a vydal své autobiografické povídky.
Tvorba Oty Pavla
Literární dílo Oty Pavla není příliš rozsáhlé, ale je velmi poutavé a čtivé. Jeho povídky je možné číst tzv. „na jeden zátah“, což ještě umocňuje jejich vnitřní náboj.
Styl Oty Pavla:
Jak jsem se již zmínil výše, Ota psal dosti těžkopádně, hodně přepisoval a vždy si vše důkladně připravil, jak pro reportáž, tak pro povídku. Popsal poznámkami mnohoset stran. Poznámky měly často i několikrát více stran než samotná povídka nebo reportáž. Když působil ve Stadionu, vadilo mu, že musí psát pouze informace a vedení zase vadilo, že někdy příliš beletrizuje.
Ota psal sportovní reportáže a povídky do konce šedesátých let minulého století. Potom během nemoci začal psát své autobiografické povídky. Tyto povídky nejsou příliš rozsáhlé, nicméně jsou jeho nejznámnější tvorbou, která oslovila mnoho lidí a jsou jedním z nejlepších děl, která vznikla během sedmdesátých let a uchovala si svoji čtivost i na počátku dalšího století.
Ota psal nenáročným jazykem, sám říkal: „píšu, jak mi huba narostla“. To umožnilo jeho povídkám oslovit nejširší vrstvy společnosti včetně dělnictva, rolníků a jiných méně gramotných vrstev. Otovy prózy i reportáže nejsou psány ve čistě informačním duchu. Jsou psány spíše jako vyprávění plné emocí, citů, přičemž každá z postav má své vlastní city, myšlenky a postoje. Tento styl je patrný zejména u vzpomínkových a autobiografických próz.
Povídky a reportáže Oty Pavla ze sportovního prostředí:
Dukla mezi mrakodrapy (1964):
Je jeho nejrozsáhlejším dílem a knižním debutem. K vydání Duklu připravoval téměř tři roky, rok před odletem Dukly do Ameriky trávil s hráči. Byl s nimi ve Špindlerově Mlýně lyžovat, i když lyžování neměl příliš v lásce, s terenéry i hráči vedl sáhodlouhé rozhovory, které si zapisoval, aby mohl podat kompletní informace o Dukle v době jejího vítězství v Americe. Také s Duklou trénoval.
Dukla je psána jako portrét celku, namísto portrétu jednoho, maximálně dvou sportovců, který Ota do té doby převážně používal. V Dukle Ota popisuje zejména starší úspěchy a neúspěchy Dukly na mezinárodních turnajích, popisuje každého hráče a každého, kdo v klubu nějakým způsobem působil, jeho sportovní minulost a současnost. Dukla je koncipována spíše jako průvodce historií klubu, než jako beletrie. Popisy hráčů a jejich vlastností zabírají téměř polovinu knihy. Příběh Dukly je Otou roztažen do šířky. Z Dukly vyšlo nejdříve několik kapitol uveřejněných ve Vojáku a až po roce vyšla knižně. U čtenářů měla poměrně dobrý ohlas, i když některé její pasáže jsou dosti stereotypní ( popis hráčů). Úspěch Dukly, i přes některá její slabší místa, byl umožněn zejména nedostatkem sportovně – beletristické literatury v tehdejším Československu.
Plná bedna šampaňského (1967):
Sbírka sportovně – beletristických povídek. Začíná „Brankářem“ a končí povídkou „Jak to tenkrát běžel Zátopek“. Povídky byly napsány v rozmezí let 1961-1966. Dílo je opět zpracováno jako reportážní povídka, pojednává o strachu (Salto nazad), překonávání sebe sama, výhrách i prohrách. O pocitech. Ota se opět velmi důkladně připravoval, s Evou Bosákovou chodil na její gymnastické tréninky (Salto nazad) a s cyklistou Janem Veselým dokonce chodil několik dní do práce a dělal mu závozníka. To aby věděl, jak žije…(Když ti to nejede).
Trochu odlišnou kapitolu této sbírky tvoří reportážní povídka Výstup na Eiger. Pojednává o výstupu dvou českých horolezců ( Radana Kuchaře a Zdena Zibrina) kteří, téměř bez vybavení, zlezli nejtěžší evropskou stěnu hned po válce. Ota ji opět popisuje nejen velmi poutavě, ale zvládá při tom popsat i technické postupy. Dalo by se říci, že něco jako výstup na horu nelze popsat jinak než v čistě informačním stylu, ale Ota dokázal vytvořit dílo, které spadá spíše do oblasti dobrodružné literatury.
Pohár od Pánaboha (1971):
Spíše beletristická sbírka povídek o sportovcích, kde si autor místy zafantazíroval, zejména v povídce „Pohár od Pánaboha”. Pojednává o fotbalistu Petru Hendrychovi, kapitánu fotbalového mužstva reprezentačního týmu, který je na profesionální hru už příliš starý. Za dobu co hrál, nasbíral spousty pohárů, ale neměl žádné vzdělání a po konci kariéry měl pramálo nadějí na zaměstnání. Vysloví přání na poslední pohár v životě, a sice na pohár od Pánaboha. Ten nakonec dostane.
Syn celerového krále (1972):
Navazuje na sbírku Plná bedna šampaňského a dokonce obsahuje sedm, lehce upravených povídek z výše zmíněné sbírky. Má velmi podobný styl vyprávění a popisu.
Pohádka o Raškovi (1974):
Byla vydána až posmrtně. Je to poslední práce Oty z oboru sportovní beletrie a také zřejmě vrcholná. Je to první autorovo dílo koncipované jako novela. Opět je založena na úzké spolupráci s hlavním hrdinou knížky, skokanem na lyžích, Jiřím Raškou. Ten poprvé navštívil Otu v roce 1968 a záhy po této návštěvě, během které mu Jiří Raška odvyprávěl své sportovní a životní zážitky, Ota oznámil, že chce vydat knížku čistě o Jiřím.
I když Pohádka o Raškovi je jakousi reportáží o sportovci, rozhodně není psána čistě reportážním stylem. Najdeme v ní spíše poutavé vyprávění o životních peripetiích sportovce a jeho nejbližšího okolí (v tomto díle je zmiňován zejména otec Jiřího Rašky). Pro Otu jsou typická vyprávění o sportovcích postrádajících talent, který musejí nahrazovat zvýšenou pílí a tréninkem (mimo jiné: „Jak to tenkrát běžel Zátopek“, „Brankář“). Pohádka je psána místy téměř poeticky a často využívá přirovnání ( “chtěl létat, ale ne jako kachna…”). Nejprve byla Pohádka publikována postupně ve Stadionu od ledna do května 1973 a až poté publikována knižně.
Autobiografické povídky Oty Pavla:
Smrt krásných srnců (1971):
Soubor autobiografických povídek, ve kterých Ota zachycuje část svého dětství. Také vypráví o válečných letech strávených v Buštěhradě, o tatínkovi (ten v tomto souboru tvoří dost významnou část autorovy inspirace), který před odchodem bratrů Jiřího a Huga opatřil srnce, aby jim dal naposledy pořádně najíst, ačkoli ho to mohlo stát život (Smrt krásných srnců). Také vypráví o posledním podnikatelském počinu otce Lea s chovem králíků. Kniha je napsána poutavě a těžko se od ní člověk odtrhne. Arnošt Lustig se o této knížce vyjádřil: „Je to od první do poslední řádky dobré čtení“.
Jak jsem potkal ryby (1974):
Soubor povídek stylem velmi podobných povídkám obsaženým v knížce „Smrt krásných srnců“. Jsou tedy opět autobiografické, ale nyní pojednávají zejména o lovu ryb s otcem Leem v dětství, potom v raně mužném věku a nakonec o společných výletech bratrů.
Povídky jsou krátké a v první části knihy jsou zejména o autorových začátcích s rybařením. Místy jsou dost humorné, například: „Moje první ryba“ nebo „Jak jsem s tatínkem servírovali úhořům“. Poprvé se zde také setkáváme s převozníkem Karlem Proškem.
Druhá část knihy se odehrává hned po válce a jsou to například povídky „U Prošku po válce“ a „Jak jsme se střetli s vlky“. Prvním stěžejním tématem je zejména návrat k panu Proškovi (strejdovi jak mu bratři říkali) a v druhé povídce lov štik.
Poslední část knihy se zabývá rybolovnými výlety bratrů v dospělosti. Nejznámější jsou „Zloděj prutů“ a „Žehlička“. Kniha vyšla posmrtně.
Veliký vodní tulák (1980):
Výbor povídek sestavený zejména výběrem z předchozích děl, ale jsou zde i povídky, které byly knižně otištěny vůbec poprvé. Byly to povídky „Veliký vodní tulák, „Pytlačená I. a II.“ a „Uschlé rybičky“. Vydáno ve spolupráci s vdovou Věrou Pavlovou.
Zlatí úhoři (1985):
Výběr povídek z knih Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. Obsahuje do té doby knižně nepublikovanou povídku Lov bolena dravého.
Tato povídka vypráví o tom, jak těžké bylo chytat bolena dravého a zároveň, když se to konečně po velké námaze podařilo, jak neopakovatelné to bylo. Nikdy více již totiž vypravěč nechytl bolena a mnoho jiných rybářů ho nechytilo nikdy.
Jak šel táta Afrikou (1994):
Soubor povídek je z části kompilovaný z předchozích děl, ale z mnohem větší části je tvořen povídkami, které se našly po autorově smrti tzv.: „v šuplíku“. S dodáním povídek ze soukromého archivu pomáhala autorova žena Věra, předmluvu napsal životní přítel Oty Arnošt Lustig. Soubor se zabývá cestováním a popisuje také cesty otce Lea po Africe.
Buštěhrad – město Oty Pavla
Buštěhrad je malé městečko ve středních Čechách, položené mezi Kladnem a Prahou. Městečko má v současnosti 2 295 obyvatel a rozlohu 734 hektarů. Město má zříceninu hradu a v roce 2003 obdrželo do svého vlastnictví místní barokní zámek, na kterém probíhají rekonstrukční práce.
První zmínky o vsi pocházejí z období mladší doby hradištní. Bylo odkryto několik kosterních hrobů mezi rybníky a u pivovarského sklepa. První písemná zmínka o Buštěhradu pochází z roku 1209, kdy se o statku ve vsi Buszewes, patřící do majetku kláštera v Oseku, zmiňuje pražský biskup Daniel. Poté Buštěhrad střídal různé majitele, zasáhla ho třicetiletá válka a s ní spojená morová epidemie. Poté byl Buštěhrad obnoven v 18. století německými vlastníky.
Novodobá historie Buštěhradu se začíná odvíjet na začátku 20. století. To zde také bydlela ve statku rodina Popperů se synem Leem. Během minulého století proběhly v Buštěhradu rozsáhlé stavební projekty. Zejména výstavba rodinných domků Obecně prospěšným stavebním a bytovým družstvem v Buštěhradě (1920) a po válce se zde stavěly opět byty a sice sídliště „Špačkovna“. K dalšímu rozšíření bytové kapacity došlo v 70. letech minulého století.
V Buštěhradě je také otevřeno muzeum Oty Pavla. Je situováno v domě Františka Rotta, č. 56. To je přibližně 70 metrů od domu č. 54 kde žil Ota za protektorátu. Je zde možné nalézt mnoho věcí patřících kdysi Otu Pavlovi, fotografie a rukopisy. Muzeum bylo otevřeno v roce 2002 občanským sdružením Buštěhrad sobě.
Otevírací doba: květen – říjen So, Ne 10:00 – 17:00
listopad – duben So, Ne 10:00 – 16:00
Po dohodě na tel. +420 732 912 681 i ve všední dny, minimálně však 10 návštěvníků.
Závěr
Je zřejmé, že Ota Pavel byl jednou z nejvýznamnějších osobností v Československu. Byl to člověk nadmíru citlivý a člověk, který prožil mnoho utrpení. Jak za války, kdy byl jako žid utlačován a ponižován, tak posléze v šedesátých a na počátku sedmdesátých let, kdy trpěl závažnou duševní poruchou, která byla v době jejího propuknutí u Oty téměř neléčitelná. I když ho hodně sužovala, tak jak Ota sám říká, hodně mu dala. V době nemoci vytvořil ta nejlepší ze svých děl. Možná také proto, že pobyt v blázinci mu dal schopnost vžít se do situace druhých lidí. Vidět věci jinak. Snad právě díky tomu je tak snadné vžít se do jeho vyprávění o tatínkovi, o životě za protektorátu, o životě sportovců a dalších věcech. Ota oslovil několik generací a i dnes se jeho knihy stále čtou, kupují a vydávají. Takového úspěchu s nepříliš obsáhlou tvorbou jakou měl Ota nedosáhne leckterý jiný autor. Ota měl ke konci jen jedinou obavu, a sice aby se nestal povinnou četbou. Již se tak stalo a Ota Pavel je zařazen do čítanek. Dodnes si vzpomínám, jak první povídku, kterou jsem četl z čítanky, byla „Žehlička“. Asi dvacetkrát jsem ji četl pořád dokola.
Takže: i když Ota Pavel zemřel, jeho povídky žijí dál a zřejmě ještě chvíli dál žít budou.
Seznam použité literatury
Pavel, Ota: Pohár od Pánaboha, Olympia 1978, Praha
Pavel, Ota: Výstup na Eiger, Olympia 1989, Praha
Pavel, Ota: Dukla mezi mrakodrapy, HaK 2002, Praha
Pavel, Ota: Zlatí úhoři, Československý spisovatel 1985, Praha
Svozil, Bohumil: Krajiny života a tvorby Oty Pavla, Akropolis 2003, Praha
Štvrtňová, Helena: Předčasná úmrtí, The World Circle Foundation 2001,
Praha
Židovská kongregace Bejt Simcha: Věstník Maskil č.: září/říjen 2004
Lustig, Arnošt: Okamžiky, Andrej Šťastný 2003, Zvole u Prahy
Obrazová příloha:
Ota Pavel v 60. letech minulého století.
Ota Pavel za svého působení v rozhlase.
Dominanta Otova obličeje: oči.
Nahoře rodiče, Leo a Hermína. Dole zleva: s Duklou v New Yorku, fronty na jeho knihy a poslední zobrazuje Otu Pavla ke konci života.
Při rybaření, s bratrem Hugem u salaše v Nízkých Tatrách, četba u řeky, se synem Jiřím (stejně jako otec onemocněl maniodepresivní psychózou).
Zde Ota Pavel na fotkách při sjíždění Berounky, s rodinou, na vojně a u řeky.
Bratr Oty Pavla Hugo. Fotka zleva, která byla pořízena otcem Leem, dodnes propaguje firmu Electro-Lux. Vpravo Hugo Pavel před třemi lety.
Muzeum Oty Pavla u Rotta v Buštěhradě.
Jak se z houslisty stává virtuoz?
Houslový virtuoz Z houslisty Marka Baloga vyrostl virtuoz světové úrovně!
Poslední vystoupení houslisty Marka Baloga doslova zaskočilo posluchače. Program se skládal z jazzových, filmových a židovských písní. Vystoupení v Olomouckém divadle hudby bylo šokem, tedy příjemným a neočekávaným pro ty posluchače, kteří neznají houslistovu tvorbu. Naopak ti, kteří šli tzv. najisto, se nechali unášet krásou skladeb, procítěným provedením a nespornou virtuozitou umělce.
Read more…
Kategorie: Kultura, Ostatní, Podnikání, Společnost, Vzdělání, Zábava Štítky: Houslista virtuoz, hudební produkce, kultura, Zábava
SLEVOVÝ SERVER SLEVOPES.CZ
Hromadné slevy se dle statistik posledních dvou let staly velice populární. Spousta z nás prochází denně nepřeberné množství slevových portálů a snaží se najít nejvýhodnější slevu, ať už hledá romantickou večeři ve dvou, příjemně strávený víkend na horách s přáteli nebo oblíbený nápoj. Při prvním setkání má asi každý pocit, že půjde jen o další podvod a o pokus jak „vytáhnout“ z lidí peníze. Ale opravdu se jedná o seriózní nabídky. Hromadné slevy jsou výhodné pro obě strany – zákazníci ušetří své peníze a obchodníci nalákají více nových zákazníků a tak mají větší tržby a jsou denně využívány tisíci zákazníky.
Read more…
Kategorie: Cestování, Kultura, Obchody a služby, Ostatní, Společnost, Sport, Zábava Štítky: hromadné slevy, hromadné slevy dnes, slevy, Slevy Brno, slevy dnes, Slevy Praha, Slevy v Brně, Slevy v Praze, zlaté slevy dnes
KLUBY, BARY A RESTAURACE PRAHA
Chtěli byste vědět, kde se co děje? Jaké kluby, bary a restaurace nabízejí vaše oblíbené drinky? Jaká kde hraje hudba? A to vše výhodně či se slevou? Je vaším centrem zábavy Praha? Ano? Tak právě pro vás je tu OFF!
OFF.cz je nový server specializující se na noční život, zábavu, dobré jídlo a pití v Praze. Funguje podobně jako tzv. slevomaty, jen s tím rozdílem, že tento server je zaměřen přímo na zákazníky, kteří hledají zábavu, chtějí se dobře pobavit za málo peněz.
Read more…
Kategorie: Kultura, Ostatní, Společnost, Zábava Štítky: bary, drinky, drum and bass, hip hop, hudba, jídlo, kluby, koktejly, noční život, pivo, praha, restaurace, sleva, výhodně, Zábava, zahrádka
Společenské šaty
Již 15 let patříme mezi evropskou špičku ve svém oboru. Od roku 2007 se můžete na vlastní oči přesvědčit ve Svatebním domu v Praze, prvně v České republice. Ve svém portfoliu šatů svatebních a společenských nabízíme jak prodej, tak můžeme i šaty půjčit. Tuto službu využívá hodně zákazníků, kteří především potřebují krásné a hodnotné šaty které by je prezentovali, pouze jednou za čas.
Tradice, které má naše společnost si držíme jako málokterá konkurence v České republice. Můžeme vám nabídnout z velkého výběru a velikostí.
Kategorie: Kultura Štítky:
