VÍRA

Toto je ztracený převzatý článek, neslouží jako doporučení, může vyjadřovat názor autora, který nemusí být pravdivý a „správný“.

 

VÍRA

1.kapitola VÍRA

VÍRA 
Co vlastně lidstvo nutí hodnotit víru jakožto pravdu, kterou nelze napadnout, a jednat s touto zkušeností proti člověku a jeho tak často rozdílnému životu? Z jakých pohnutek něco zaručeně a jistě je, když stejně tak to může nebýt? Pohybujeme se přeci ve víře! Pak je to zaručeně a jistě pouze názor proti názoru a podle toho musíme i jednat. Je to nerozhodně a zosobovat si právo na pravdu ve víře je v pravdě opravdový a historií dosvědčený hrubý zločin proti lidskosti a skutečnému životu.
Víra je víra v pravdu a její institucionalizace je v pravdě zosobněním lži.

PRAVÁ VÍRA 
Zřejmě se již dávno zapomnělo na pravý význam slova víra. Neustále je totiž ke škodě člověka spojováno s institucí neboli církví, jež má s vírou pramálo společného. Pro tu je víra sprostě znásilněna dogmatem jako skutečnost zosobněná zákonem, jehož činnost byla a je příčinou všech dějinných konfliktů ve jménu náboženského přesvědčení. Pouze byla-li by víra vírou pravou, neměla by jakoukoli možnost přerůst v sebemenší konflikt či pouhé potlačování lidských práv a svobod. Systematické vyvražďování lidí jakéhokoli jiného názoru je pouhou genocidou porozumění svrchovaně světským způsobem beze stopy sebemenší víry.
A současné synonymum „náboženské přesvědčení“, jež je v pravém smyslu protivenstvím pravé víry, je toho jednoduchým a současně jednoznačným důkazem, neboť je-li člověk o něčem přesvědčen, nemůže v to již věřit.
Víra, jakožto duchovní činnost, nemůže sestoupit na fyzickou úroveň a vnucením, jež můžeme chápat též jako záměrné pokřivení a zatajování informací, pak ztrácí svůj vlastní smysl, který se mění v tolik sobecké přesvědčení. Pravý věřící si pouze myslí a dle tohoto poznatku pak celý život jedná.
Bezpochyby je obrovským zločinem bojovat ve víře jinak než-li slovy. A zejména proto je jistě nutné naučit lidi znovu věřit v pravém slova smyslu, neboť dosud, jak gigantický a kolosální to paradox, v náboženství je na základě vlastní víry zakázáno pochybovat a právě tato pravověrnost zrazuje víru nejvíce. Pochybnosti nad biblí jsou vskutku dle křesťanů hrubým kacířstvím a skepsí v ryze světské církvi se člověk odsuzuje na hořící hranici, dnes již naštěstí ne fyzickou, ale pouze duchovní.
Křesťanství je svou jistotou a jasným přesvědčením vlastně vskutku opravdovou nefalšovanou herezí skutečné víry.

POSUZOVÁNÍ 
Dnes už je nesmyslné posuzovat víru vírou, neboť světový náboženský systém nikdy nenabízel a dosud nenabízí sebemenší míru tolerance potřebnou k polemice a posuzování jednoho tím druhým.
Přestože se doba již změnila, je nutné si uvědomit, že náboženství nikoli. Věřící na „své půdě“ má totiž arogantní zákaz disputovat, pochybovat anebo hodnotit. Standardní demokratický většinový systém se proto pod vlivem víry vždy musí změnit v totalitu! Nakonec v případě, že jejich pravda je ve skutečnosti pouze prachsprostý omyl, nikdo je nemůže vést k opravdové odpovědnosti. Nikdo ve světě víry nemůže vskutku dokázat, zda má pravdu, a proto je nevyhnutelné čestně jednat a objektivně informovat, protože ve víře nemůže existovat prakticky ověřený fakt zažitou zkušeností, tak jak tomu může být ve skutečném životě.
Pravda ve víře je mnohem křehčí než kterákoli jiná, a proto musí mít jedinec opravdovou možnost svobodného výběru. V opačném často praktikovaném případě můžeme jistě s přihlédnutím k těmto závažným okolnostem začít zajisté pochybovat, zda víra, jež nenabízí objektivní informovanost, je vskutku vůbec ještě vírou.

VEHEMENCE
Lidstvo by si již konečně mělo opravdu uvědomit, že důraz na křesťanství a jeho hodnoty je nade všechny pochyby vskutku falešný, protože nikdo ve skutečnosti nemá nejmenší právo upřednostňovat jednu víru na úkor té druhé, ať je jejích stoupenců jakékoli množství. Autoritu a vliv opravdové víry nelze a není možné odvozovat ze sebevětšího množství jejích přívrženců. Jde o víru, o fenomén, v němž se nelze dopátrat jistoty za jakýchkoli okolností. Víra masy vlastní tutéž důležitost jako víra jednotlivce, neboť ona sama je v zásadě i svým vlastním stropem, jehož skutečnou výšku nelze poměřovat.
KOLEKTIVIZACE
Existují náboženské kulty, jejichž víra je natolik ojedinělá, že svou jedinečností získávají na síle. Nikoli však na síle masy, tak jak je nám to dosud dobře známo na příkladu křesťanství, ale na intenzitě víry jednotlivce. Ta totiž v jedinečnosti sílí, zatímco její přílišná kolektivizace má nečekaně kontraproduktivní následky.
Kolektivizace víry samotnou víru vlastně oslabila a to zejména tím, že ji dokázala změnit v přesvědčení, jistotu, stabilitu a zesílila tak pouze její mocenský vliv, který má však ve svých důsledcích často s vírou již pramálo společného. Člověk jakožto jedinec je nucen důvěřovat sám sobě tím více, čím více lidí nevěří jemu samotnému, a proto velikost jeho víry je závislá na tom, zda je ve své víře sám, či nikoli.
Kolektivní víra je už často negativně poznamenána vlastním zpodobňováním v pravdu, sice imaginární, která se však současně jedince snaží ujistit svým množstvím, jeho skutečnou nejistotu. Přitom víra, aby vírou zůstala, by jistě měla být i ojedinělá a zvláštní v rozdílech pro každého člověka, její tak častá kolektivizace by se v jejím vlastním neposkvrněném zájmu vůbec neměla uskutečňovat. Masová víra už vlastně není vskutku ničím jiným, než jen falešným pokusem o její ustálení, o vytvoření zákona na poli imaginace (což samotné už je totálně absurdní), s jehož pomocí pak máme možnost ovlivňovat dění na Zemi. Je to pouhopouhá pokrytecká náhrada za politickou moc, s jejímiž možnostmi je nám dovoleno uzákonění domněnek a třeba i úplných lží. Pojmeme-li víru jakožto důsledek neschopnosti vyrovnat se z realitou, je hromadné zespolečenštění jednoho typu víry touhou po nastolení domněnek, lží, neuskutečnitelných fantazií a utopistických snů.
Dnes je nutné se konečně začít ptát, jak je vůbec možné, že někomu může projít i v současnosti něco tak nesmyslného, jako je uzákonění vlastních snů, jinak nakonec víru, ať má sebevětší počet stoupenců, nelze specifikovat, pokud má vůbec zájem nést pojmenování víra. Je nezbytné na ni nazírat jakožto na imaginaci, jako na něco, co neexistuje, co nelze dokázat, s čehož důvodu se v to věří. Tím, že v to věří více osob, tomu nikdy nemůže přidat ani špetku na pravdivosti.

 

 

2.kapitola SMYSL ŽIVOTA

ÚTĚK
Skutečným smyslem našeho života je neustálé hledání jeho smyslu, pocitů štěstí a vůbec ustavičné pátrání po čemkoli, co dokáže naplňovat náš život. Jsme tak schopni nalézt momentální pravdu, jejíž forma je značně proměnlivá, a naše neustávající nové hledání tak tvoří aktivní princip v tomto životě. Nakonec není nutné konečnou neměnnou pravdu vůbec nalézt, neboť její konečné seznání, což je samozřejmě i značně absurdní, je vlastně koncem našeho aktivního způsobu života. Nalezením pravdy tento dosud pohyb propadá stagnaci a ztrátě smyslu.
Ač by tomu ve skutečnosti mělo být naopak, dostáváme se v současnosti často do situace, kdy lidé opouštějí, i bez náhrady, svou víru. Ta totiž za staletí dostála několika kořenových změn ve své dříve aktivní povaze, která dnes je v pravdě silně pasivní. Je to vskutku paradox, neboť právě víra by měla v životě zastávat místo pochyb a stále nového hledání, ta by měla být opravdovou pohnutkou k čilosti v našem životě. Realita je vskutku opačná, protože dnešní náboženství nás zvráceně učí hledat jistotu ve víře a pochybnosti a klam v pozemském bytí. Tato současná jistota v přesvědčení má v životě mnohem spíše destruktivní charakter, jenž tkví v její nečinnosti.
Právě to je lidským důvodem k jeho útěkům ze světa víry, která v současnosti možnosti hledat jasně a přísně zamezuje, neboť člověk má nepokrytý zájem hledat, třeba i věčně, a skutečně žít.

ZBABĚLÁ TOUHA 
Utkvělá touha člověka být jiným v imaginárním vyšším světě často pramení pouze v neschopnosti být sám sebou, v nemožnosti dokázat se realizovat anebo jen komunikovat. Přání existovat v jiném, snad dokonalejším, světě totiž není podložena touhou po jakési dokonalosti, je ve skutečnosti důsledkem holého faktu, jímž je neschopnost sžít se s ostatními a dokázat je třeba jen tolerovat, o pochopení zde nemůže být řeč. Pilné vymýšlení nových zřejmě vyšších světů je v praxi neojedinělá znouzectnost, která tak na základě nespokojenosti tvoří vskutku fantastický únik do cizích světů. Jak se ale vůbec člověk opovažuje takto činit v případech, kdy nedokáže zhola žít v tom svém?

ODMĚNA 
Systém náboženských zákazů a příkazů je vcelku logický způsob jak si ušetřit za pozemského života naše tělo, které víra tak těžce znevažuje svou neustálou imaginární láskou k bohu. A nejen tělo, ale i mysl a vůbec vše, co vyžaduje jakoukoli sebemenší aktivitu, jako by se věřícímu mělo vyhýbat. Člověk ve víře se prý nesmí vázat k něčemu, co snad je pomíjivé, aby poté nestrádal nad ztrátou toho, co v minulosti miloval. Náboženství nás učí šetřit všemi našimi city, abychom se tak vyhnuli potěšení a v konečné fázi třeba smutku, což je stejně tak pošetilé, jako koupě kupř. televize, kterou bychom odmítli zapnout pouze z důvodu, aby se náhodou nemohla rozbít. Tento, byť fungující, informační nástroj je nám však úplně k ničemu. Stejně tak je to dozajista i s naším životem. Můžeme se třeba celý život vyhýbat všem radostem a pak konečně „žít věčně“, ale co z toho pro-boha můžeme nakonec mít.

 

 

3.kapitola POJETÍ

LÁSKA K BOHU 
Jak neskutečně naivní je směšný pokus institucionalizovaných vír a jejich církví – milovat boha. Teologové často připomínají, když se pokouší promluvit do lidu, že bůh není žádná osoba na oblacích, paradoxně však vždy a dosud takto jednají. Milovat lze osobu, zejména člověka, ale bůh sám o sobě milovat nelze, neboť boha, jakožto objektu naší lásky, vlastně není.
Pouze pravé poznání božského nám napoví, že boha lze milovat jen a jedině skrze něco, zejména někoho. Tím někým je vždy ten, koho milujeme my sami, tam, kde právě jsme a to jest na tomto světě. Vůlí pravého boha, jakožto synonymum tohoto života, je člověk sám a vůlí člověka milujícího život je láska k bohu, synonymu života, skrze přírodu, partnerství a sex. To celé je podstatou veškerého pohybu a tedy samotného života ve vesmíru.
Teologie často učila a bohužel dosud učí, že čím více se budeme stranit lidského života, tím blíže snad prý budeme andělům a bohu, a pomineme-li otázku zda to vůbec máme zapotřebí, je nutné se dále ptát, proč a z jakých příčin by samotou měl být člověk blíže k bohu. Pro minulost bohužel a pro současnost bohudík za to, že tomuto teologickému omylu nedává vůbec nic za pravdu. Vždy záleželo a záleží pouze na nás samotných, jakým způsobem jsme schopni se s bohem střetnout.

KRÁSA V OBRAZECH 
Pociťovat krásu nemusí nutně znamenat uvědomovat si něco vskutku krásného. Každý člověk má rozdílnou schopnost vnímání a zejména rozdílný názor na to, co se mu zdá opravdu krásné. Proto jakékoli zobrazení spokojenosti, nebe a nebo pozemského ráje musí být ve všech případech pouze propagandistickou lží. O vnímání krásy neb bolesti rozhoduje pouze sám člověk jakožto jedinec a jakékoli náboženství mu do tohoto způsobu vnímání nedokáže vstoupit, může pouze ovlivnit a dosáhnout tak sebeklamu jednotlivce. Právě samotné křesťanské obrazové nebo slovní specifikace jsou jen nemístným návodem, jak vypadá krása, což nepřípustně ovlivňuje a v důsledku pak omezuje vlastní hodnotovou a pocitovou svobodu jednotlivce a na konci celé skupiny obyvatel.
Nikdo ve skutečnosti nemá nejmenší právo snažit se ovlivňovat hodnotové žebříčky tím, že globálně určí stanoviska, co je krásné a co už nikoli. Dovedeno ad absurdum může právě pekelné jezero ohně a síry v někom vyvolávat pocity nesmírné krásy.

PŘÍRODA 
Nikoli ojediněle se lze dodnes v náboženství setkat se subjektivním pohledem typu opovrhování tím jedincem, jenž za svého pravého boha považuje přírodu. Z tohoto důvodu je docela nutné si vzpomenout, že podstatou náboženství je víra v něco nadpřirozeného, vznešeného, v něco, co se vymyká našemu chápání a čemu dozajista nerozumíme. Z výše uvedeného postřehu lze usoudit, že současný věřící (ovečka světového náboženského systému) je snad naivně přesvědčen o tom, že přírodu již poznal a není v ní pro něj cokoli neznámého. Realita je bohužel opačná, protože ve skutečnosti o ní dosud neví nic a vůbec nechápe, že je vznešená a vskutku mnohem významnější než-li člověk.
Je vskutku opravdu běžnou praxí, že lidé, když něčemu opravdu nerozumějí, začnou tím okamžitě opovrhovat, navzdor tomu, že sama příroda splňuje bez pochyby všechny požadavky pro to, aby byla bohem.

DOBRÉ A ZLÉ 
V náboženství je více než nutné stranit se termínů jako jsou dobro a zlo. Jejich významová platnost se totiž naprosto změnila a dnes, vinou po staletí úspěšně pokřivujících teologů, je význam těchto slov pouze a jen matoucí. Nelze připodobňovat nic, ani vlastnosti patřící ďáblu, za zlé, neboť je tomu často naopak. Pravé hodnoty dobré a zlé pramení ve světském člověku a nikoli ve falešném náboženském moralizování zaměřeném proti životu.

 

 

4.kapitola ROZHODNUTÍ

O SVOBODĚ ROZHODNUTÍ KE KŘESŤANSTVÍ 
Úplná svoboda jednotlivce ve svobodné společnosti bude kdykoli těžko absolutní, přesto však absolutní svoboda člověka ve víře je uskutečnitelná a ba co víc, pro člověka žijícího ve svobodné společnosti dozajista nutná.
Nicméně ani svobodné rozhodnutí v dnešní raně svobodné společnosti nemusí hovořit o dané kvalitě víry, ale pouze o stavu setrvačnosti (křesťansky orientovaného) totalitního dědictví.
/též v souborech Proti Kristu a křesťanství/

 

 

5.kapitola PRÁVO

KOŘENY SPRAVEDLNOSTI 
Dodnes si lidstvo poněkud prostoduše představuje, že dárce hodnot, z nichž později čerpal i současný právní i státní systém, má své kořeny v evropském náboženství, potažmo křesťanství. Historie však dokáže hovořit poněkud konkrétněji: Caesarův prasynovec roku 31 před Kristem, známí jako Augustus, strhl všechnu moc na sebe. K jeho ospravedlnění nutno říct, že pro římský svět zajistil mír. Na dalších čtyři sta let se velikost římské říše změnila jen málo. Římské právo (ačkoli bylo plně kodifikováno teprve v šestém století po Kristu za vlády Justiána I. Velikého) se stalo východiskem pro všechny právní a sociální systémy většiny nastupujících evropských státních celků a těžko bude někdy překonáno.
/zdroj – Dějiny světa v obrazech/