Smysl

Toto je ztracený převzatý článek, neslouží jako doporučení, může vyjadřovat názor autora, který nemusí být pravdivý a „správný“.

SMYSL

1.kapitola HODNOTY

PRAVÉ HODNOTY 
To co je nekonečné a nepomíjitelné je vskutku ve skutečnosti nic. Pouze to, co pomíjí, co je s námi jen v tento pouhý moment a pak již nikdy více, to jediné musíme mít snahu si alespoň chvíli podržet, neboť se to jednou provždy ztratí, to má svou skutečnou hodnotu. Vždyť pouze pomíjivé lásky si může člověk tolik vážit a snažit se v jeden životní moment jí obětovat vše. Věčná láska ztrácí ve věčnosti svou hodnotu, ztrácí se a neexistuje. Všechno věčné totiž v té své věčnosti ztrácí svou jedinečnou hodnotu a jen skutečné ohraničení časem tvoří to, co je naším srdcím opravdu drahé. Ve věčnosti se přeci ztrácí pravý smysl našeho života a v nepomíjitelnosti se tiše skrývá naše opravdová smrt.

O SVĚTSKÝCH PROŽITCÍCH 
A proto naše světské prožitky jsou dozajista tím nejcennějším, čeho si lze v našem životě vážit. Schopnost milovat smysly a užívat si skrze ně, je jedinečným pozemským dědictvím, tak často opomíjeným, jež v pravosti v nás vychovává úctu k tomuto zázraku života.
Není vůbec nutné, aby se člověku dostávalo duchovního poznání, chce-li sám být lepším. Právě naopak jeho duchovní nevědomost je příčinou schopnosti získávat ze svého pozemského života maximum, protože spoléhat se na sebe znamená důvěřovat a věřit ve vlastní pozemský svět, a stejně tak k němu, dnes již s neobvyklou úctou, přistupovat.
Víra v nebe totiž v člověku potlačuje přirozenou úctu k přírodě a pravou touhu žít co nejdéle a co možná nejlépe. Má-li patřit mezi cíle lidské cesty nebe, proč se vlastně narodil?

HODNOTA NAŠEHO ŽIVOTA 
Skutečná hodnota vlastního světského života stoupá úměrně s tím, nakolik cítíme jak veliký je vlastně náš úkol. Naše soukromá slast a radost sice může být dostatečným důvodem, proč se bránit smrti, ale zdaleka není vším. Naše bytí však není pouhé pasivní vnímání, často totiž člověk sám potřebuje světu něco sdělit, svůj osobní poznatek a vjem, u kterého chápeme vlastní povinnost a nutkání předat jej lidstvu. Posléze tak přispět do mozaiky zkušeností a názorů, které by měli pozitivně ovlivnit chod pozemských věcí. Tento vlastní a ryze světský úkol může dokonce přerůst v touhu neumírat, dokud nebude věc konečně vyřešena. Naše striktně zemské přání nezemřít však tentokrát není způsobeno žádostí po individuálně vnímané kráse, která je v životě také tolik důležitá, ale naopak je zapříčiněna nutkáním se obětovat lidstvu pro věc ku jeho prospěchu.
Život bohužel často neznamená vůbec nic pro toho, kdo nemá zájem cokoli na tomto světě měnit, neboť bytí dotyčného jedince se pohybuje ve sféře domnělé, ale hlavně konečné, pravdy, víry v jistotu, v níž není nutné cokoli měnit, neboť vše takto nižší prý podléhá tomu vyššímu, čemuž nemáme klást odpor. Řeč je teď o běžných věřících, církevních hodnostářích i teolozích. Jejich život nemá hodnotu nejen proto, že se zdráhají vnímat pozemskou krásu, ale zejména proto, že jejich světský život pro ně není smyslem a úkolem, ale pouhou zbytečnou zastávkou na cestě k bohu.
Život však ve skutečnosti tkví v hodnotách člověka a ve víře v lidstvo, nikoli ve víře v boha. Náš zájem musí spočívat v nápravě omylů, nikoli v slepém doufání v neomylnost, protože právě lidské pochybení je vskutku věčné, a proto bude vždy s čím bojovat a za co žít. Znamenitým příkladem nám v tomto momentě může být samotný Jan Hus, jehož sporný vztah k životu trval do té doby, než pochopil svůj úkol nutnosti boje s církví. Teprve poté, co zjistil, kolik věcí je nutno změnit a kde je opravdu třeba pomoci, jistě pochopil pravou hodnotu lidského života a posléze zejména toho svého.
Smrt nikdy nikoho neosvobodila a nikdy se tak nestane, smrtí, ať sebebožštější, nemůžeme nikdy nic dokázat. Jen život nám umožňuje být aktivní a měnit tak řád věcí, s nimiž nesouhlasíme, nakonec je to jeho pravý smysl. Život nepochybně stojí za to žít, protože je bezpodmínečně nutné nejprve odčinit náš světský úkol na Zemi, pak teprve máme vůbec právo pokusit se pachtit po něčem „vyšším“. O tom, nakolik je ono skutečně vyšší, lze v pravém poznání hodnot pochopitelně pochybovat.
Člověk totiž nakonec není tolik smutný z toho, že umírá, ale zejména z toho, že již nestihne dokončit svůj vlastní úkol, osobní poslání změnit tento svět k lepšímu. Věřící ve své víře v absolutorium nemá úkol, smysl a proto tak rád umírá. Čím větší má ve svém životě člověk úkol, tím větší cítí odpovědnost a tím větší má samozřejmě strach ze své smrti.

ZMĚNA HODNOT 
Tisíce snad docela směšně doufají (věřící), že změnou struktury našeho světa snad hbitě prokouknou ty otázky, které jim nebyli za vlastního života zodpovězeny. Že změnou planety Země v ráj snad dokážou být bez námahy a vlastního přičinění moudřejší a uvědomělejší. Na základě této domněnky pak sprostě haní život sám, aniž by si byli schopni uvědomit, že vlastní hodnoty a pravdu získává člověk bez ohledu na to, ve kterém světě se právě nachází, pomineme-li polemiku o tom, zda tyto světy vůbec existují. Pravdivou ideu lze získat pouze nepokrytým pozorováním opravdové skutečnosti a nikoli možno potencionálně vytvořenou imaginací v důsledku „jemnější hmoty“.

 

 

2.kapitola SVOBODA

SVOBODA 
Člověk kupodivu není od přirozenosti tvorem svobodným, naopak již od narození je bytostí nesvobodnou a neustále na čemkoli závislou. Již jako dítě přejímá pouze ty informace, které mu druzí předloží, a na těchto nejdůležitějších okamžicích jeho existence pak staví svůj celoživotní názor na vše kolem sebe.
Často celoživotní lidskou touhou je opravdovou svobodu a samostatnost během svého bytí získat, snaží se pak ze závislosti vymanit, pokouší se vyniknout a v konečném důsledku chtě nechtě i ovlivňovat až omezovat svobody druhých. Tato skutečnost sama o sobě není vlastně nijak nebezpečná, dokud se naše soukromé mínění nestane pevnou hodnotou anebo morálním měřítkem obecného charakteru. Koneckonců lidská ambice získat volnost a společně s ní možnost ovlivňovat své okolí je natolik silná, že je proto vždy a za všech okolností nutné dbát na to, aby z našeho života náhle nezmizela polemika, diskuse a možnost změny v našem světonázoru, který se jen těžko kdy stane opravdu dokonalým.
Pro zachování všeobecného míru je více než nutné též zachování názorové rozmanitosti, včetně té, která samotný systém může ohrozit. Zajisté nikdo nemá nejmenší právo omezovat možnost k vyjádření anebo obhájení vlastní myšlenky, vyjma však těch, jež by svým vlivem měli v úmyslu ohrozit výše uvedené pravidlo. Tito pak představují jedinou výjimku. Každá názorová uniformita vždy byla podnětem k válce, pročež je nezbytné tuto tragickou možnost odvrátit těmito dvěma způsoby, jejichž příčina vězí v poučení se minulostí. Svoboda se již vícekrát nesmí stát živnou půdou pro její samotné ohrožení neb dokonce zničení.

 

 

HRANICE 
Svoboda a rovnost v našich právech je vše, čím posléze dokážeme získat svůj mír ve společnosti. Dát možnost k realizaci jednotlivců je skutečným klíčem ke skončení jakéhokoliv druhu boje, který se rodí v nespokojenosti, jež je vskutku příčinou jednotlivého i množstevního zla. Realizace schopných jednotlivců dokáže svým luxusem uspokojit masy, jejichž spokojenost je nenutí věci dobré nijak měnit. Přitom vše může být pouze důsledek umožnění realizace v důsledku globální svobody individualit v lidské společnosti.
Zatímco totiž dříve byl člověk nucen v totalitní, autokratické a jiné společnosti, potlačující lidská práva a svobody, jednat pouze v kolektivním zájmu – státu, církve a jiných zřízení, dnes již není nucen „expandovat“, zviditelnit se pouze jako celek, vždy jako společnost pod určitým druhem diktatury, ale též jako jednotlivec a to jakýmkoli osobitým způsobem. V současnosti již nezáleží na tom, z jaké skupiny obyvatel, z jakého státu je dotyčný zástupce a zda se zviditelňuje ve své anebo jiné zemi, zviditelňuje totiž sám sebe a se svobodou nepotřebuje válku, která nakonec škodí nejvíce jemu samotnému.
Pouze svobodná realizace samostatných jednotlivců může zajistit příměří, neboť dává možnost jedinci a je jedno jakého původu tato individualita vlastně je. V tomto společenství již není žádný důvod se schovávat za pomyslné hranice států, jež jsou přežitkem historie v důsledku dávných absolutistických vlád.
Kromě jiného svoboda nejenže dozajista dokáže zviditelnit ty schopné, ale i jejich neschopné protějšky, jejichž možnosti realizace jsou natolik mizivé, že chtějí vrátit zpět staré časy a změnit globalizaci společnosti v její národnostní selekci, která je pramenem rasismu. Člověku s příliš velikou národní hrdostí bere svoboda a její důsledek globalizace jeho rodnou půdu a vlastní pýchu, protože jako samostatný jedinec je pro svou společnost totálně nepoužitelný.

NEZÁVISLOST 
Svoboda se ve společnosti prosazuje za pomoci parlamentní demokracie. Proto je nutné si vlastní svobodu jednotlivce ve společnosti zasloužit a vydobýt ve svém podřízení se většině.
Svoboda jednotlivce však není samozřejmost ani v demokracii a pouze naše vůle osobní svobodu a nezávislost získat nás nutí na sobě neustále pracovat. Zatímco totiž dříve se bojovalo za svobodu celé společnosti, dnes soupeříme v rámci svobod osobních, v touze po nezávislosti a možnosti uskutečnění svých vlastních tužeb. Čím lepší jsou naše schopnosti, tím větší máme dozajista možnost minimalizovat vlastní závislost na většinové společnosti, jejíž řád je hromadným kompromisem.
Naše touha se osamostatnit je sice obrovská, avšak naše schopnosti mohou často za touto touhou pokulhávat a v těchto případech je dozajista nutné se ve vlastní neschopnosti podřídit kompromisnímu řádu většinové společnosti v jinak bezchybném systému, jenž má schopnost nám darovat možnost námi řízeného výběru.
INDIVIDUALITA 
Pokud jedinec nezačne negativně ovlivňovat své okolí nebo dokonce záporně vstupovat do života ostatních, není dozajista nutné začít jakkoli diktovat jakou činností anebo jakým směrem se má ubírat. Každý člověk je individualita plná vlastních originálních a často jedinečných schopností a jakýkoli pokus o omezení je vždy zločinem hodný trestu. Každý je pak i strůjcem svého vlastního osudu, jenž lze dotvářet vlastními schopnostmi.
Pouze autoritářské systémy vždy dokázaly i úspěšně potlačovat v jednotlivcích jejich tvůrčí schopnosti a nakonec i v současné společnosti můžeme nalézt individua svobodně volící tento autoritářský systém. Důvodem je často totální nekreativita jedince, která posléze přerůstá v úplnou neschopnost postarat se sám o sebe. Tento pasivní přístup k životu, často postrádající i toleranci, pak samozřejmě vyhledává i odpovídající systém, jenž vyžaduje co možná nejméně osobní odpovědnosti.

 

 

3.kapitola SKUTEČNOST

PRINCIP ČINNOSTI 
Ve své touze po jistotě a stabilitě vlastního života člověk často dělá ve svém jednání zásadní chybu, kdy ke všem vnějším anebo vnitřním projevům hledá jeden neměnný universální zákon, jenž by mu zjednodušil složitost častého jednotlivého životního rozhodování. Skutečnost si však žádá opak, neboť každou činnost je nutné posuzovat individuálně dle nepsaného klíče. Universální může být pouze základ podléhající značné pohyblivosti.
Stejně tak člověk pro své zkušenosti hledá jediné vysvětlení, jedinou dokonalou, ve skutečnosti ale nedokonalou, tezi, která dokáže popřít všechny ostatní. I to je chybou provázející lidstvo po tisíciletí, jejíž příčina se nalézá ve falešné touze člověka proplout životem s co možná nejmenší námahou s leností sobě vlastní.
Teorie je nutné svědomitě spojovat a nikoli jimi bezhlavě popírat vše jiné. A stejně tak činnosti si zasluhují individuálního posuzování – nejenže každá funguje na jiných principech, ale může jich mít dokonce několik.

ZÁKON A BEZZÁKONNOST 
Bezzákonnost, anarchie v dění principů kolem nás je pravou skutečností vesmíru i naší přírody. Přesto v naší tzv. hrubé hmotě lze zákony spatřit a vytvářet, neboť hloubka naší materie je taková, že vytváří podobnosti, které neustálým pozorováním tvoří zdánlivý fungující řád. Proto lze na základě zkušenosti v našem světském životě vymyslet zákon a morálku, již je nadále nutno dodržovat, a je to nesporně důležité. Nelze doufat v neomylnost a bezchybnost tak často chybujícího člověka. Tato morálka musí pak nutně být vypracována na zdravém základu, životních zkušenostech a hodnotách oproštěných od jakékoli víry a jakýchkoli vlivů směřujících proti životu a spokojenosti člověka. Morálka vskutku taková, která tu dosud nebyla.

REBELIE 
Je to v člověku, jakási nesmírná touha rebelovat někdy i za všech okolností, nikoli jen v obavách o vlastní svobodu. Člověk jakožto tvor vskutku agresivní totiž často touží bojovat, ačkoli samotná příčina jeho boje se již dávno vytratila, přesto však již tento vskutku ztracený sukus nespokojenosti nedokáže několika jedincům zabránit v jejich touze po změně „hodnot“, jež je zosobněna vpravdě pouze hrubou brutalitou beze smyslu.
Důsledkem je často vše popírající zápas s řádem a společností, jehož příčinou je pouhopouhá touha a dědictví minulosti nepodléhat většině, která původně znamenala autokracii a totalitu. Doba se sice změnila, ale touha zápolit s ostatními to zajisté nepostřehla, protože samotný zápal v boji již často postrádá jasnou ideovou podporu. Člověk si proto vytváří jiné smyšlené cíle svého protestu, který pramení v touze vybít své dávné agresivní já, a právě tento způsob vcelku pokaždé zastíní skutečný a pravdivý problém společnosti, již nikoli tolik alarmující, jenž dokazuje, že náš vskutku mladý demokratický systém není bezchybný.

NESPOKOJENOST A PROBLÉM 
Je poněkud sprosté a často také bez příčin neustále jen nadávat na společnost a její poměry, na stranu druhou možnost být nespokojen je často zdrojem tvořivosti a vůbec všech našich schopností. A právě z těchto důvodů je pro člověka nutné upřesnit, kdy je na místě jeho možnost být i nebýt spokojený.
Takže pokud žijeme ve státě, v němž funguje standardní demokratický systém, není vskutku nutné vyhledávat celkovou nespokojenost, neboť v případech, jenž umožňuje svobodnou volbu jednotlivců, musí být člověk se svou společností relativně spokojen, na případné chyby v systému upozornit anebo se je snažit změnit. Samotná nespokojenost ve svobodě musí vždy směřovat pouze ke svému zdroji, k nám samým. Náš vnitřní nesouhlas je pramenem naší lidské píle a schopnosti tvořit a zanechat za sebou kus skutečné práce.
Člověk by ve svém vlastním zájmu měl milovat tento svět a radovat se z toho, že vůbec žije, a to dokonce tam, kde žije. Sám se sebou by pak člověk měl být neustále relativně nespokojený, aby tak dokázal v sobě aktivovat vlastní potenciální sílu vyvíjet se a zdokonalovat sebe a nakonec celý svět.
Ač se to člověku nemusí líbit, naše existence je ve skutečnosti živa touhou po problému. Právě naše nespokojenost a každodenní řešení problémů jsou stvrzením naší aktivity ve skutečném životě. Problémy náš život sice brzdí, ale současně i dávají do pohybu, a proto celý život neustále jen něco řešíme a jsme ustavičně nespokojení. Je to náš smysl života, s nímž nejsme schopni se smířit a o němž raději ani netušíme, že tím smyslem opravdu je.
Co nás nezabije, nás prostě posílí, a proto platí, že to, co nás neohrožuje, nás jednoduše oslabuje a mění náš život v nudnou nečinnost. Skutečné živoucí hodnoty lze totiž poznat pouze skrze naši nespokojenost, ba dokonce i neštěstí. Samo štěstí je v hodnotách vcelku kontraproduktivní a dosud ještě nedokázalo kohokoli vychovat. Cesta k plnosti a spokojenosti je prostě opačná, než-li se na první pohled jeví. Snad jedinou podmínkou fungování výše uvedeného postřehu však je schopnost uvědomění. Nelze totiž dělat pokroky tam, kde si nejsme schopni uvědomit, že máme nedostatky.

NESCHOPNOST
Za všechny nesmysly, které negativně ovlivňují naše životy, může lidská neschopnost vyrovnat se s realitou takovou, jaká opravdu je. Koneckonců právě tato neschopnost zapříčinila vznik tolika zbytečných náboženských směrů, jejichž základ je vždy stejný a tvoří jej víra v imaginární lepší a bezproblémový svět, v němž se všichni budou mít lépe, aniž by se o to snažili anebo si to snad zasloužili. Vždy je to víra v ponižování lidské existence na Zemi, v její neustálé pošpiňování, které vždy nakonec vyústí v bezbřehé zakazování zejména těch činností, které jsou synonymem pozemského života.
Jak buddhismus, tak islám i křesťanství hovoří o lidském pozemském životě jako o nedokonalé existenci, která svou omezeností zamezuje opravdovému poznání nějakého boha. S ústupem víry v současnosti však lidé nepřestali utíkat před realitou a vůbec vším, co po nich vyžaduje činnost a vlastní odpovědnost. Z tohoto prostého důvodu vznikly v dnešní ateistické společnosti názorové a politické směry, jež lidem neustále slibují blahobyt bez práce. To nakonec zapříčinilo, v nedávné minulosti, vznik diktátorského netolerantního fašismu, komunismu a v neposlední řadě, v současnosti, politicky nepolitickým menšinovým uskupením, pravicově nebo levicově orientovaným, které nectí nic jiného než sebe, v nichž za všechno špatné může většinová společnost. Svou touhou po nezávislosti pouze deklarují svoji neschopnost být odpovědný. Takže i ateistická společnost má nakonec svou víru, víru v utopii.
Víra je vlastně vytvořena osobní nejistotou v něco, na co nám nezbývají síly, touha být víc než ve skutečnosti jsme, je to povyšování neschopnosti na neznámý a neuskutečnitelný vyšší záměr, infantilní ujišťování se, že neschopnost je smyslem života.
Nakonec by to všechno zase bylo směšné, kdyby to nezanechávalo tak neblahé následky.

 

 

4.kapitola KLÍČ

ŽIVOT 
Neustále, leč zbytečně spolu soupeříme. Jedni za své, že život je věčný, jiní za to, že končí, neboť je hmotný. Skutečná pravda je však pouze tam, kde člověk není středem pozornosti. Nakonec lidská sebestředná naivita byla vždy tou největší překážkou ve vnímání pravdy.
Život totiž je vskutku a opravdu věčný, i přesto, že zůstává materiální, a přesto, že se oprostil od boha a všech dozajista podobných zbytečností. A vůbec z jakých skutečných příčin by se měl opravdový život točit pouze kolem člověka. Hovoříme-li o životě, je bezpodmínečně nutné mít na mysli život jakožto celek, život vskutku globální. Už pouhý život naší planety Země je oproti životu jednotlivce vlastně věčný. Člověk žije vskutku směšný kousíček z života naší planety a už si jej přivlastňuje, ale ve skutečnosti jde pravý život dál bez ohledu na to, zda ten či onen člověk, to či ono zvíře zemřelo. A i tento pochod lze maximalizovat v momentě, kdy zemře život jedné planety, což však nijak nebrání tomu, aby jiná forma života vznikla jinde ve vesmíru, odkud koneckonců vzešla.
To je onen opravdový posmrtný a věčný život, celkové bytí, jehož několik jednotlivců na nějaké planetě vůbec nezajímá. Člověk si ve svém strachu vytvořil vskutku naivní ideu, která jej samotného pohltila, nemůže si totiž uzurpovat právo života pouze sám pro sebe, neboť ve skutečnosti život hostí člověka a nikoli naopak!!! Život je věčný, ale člověk nikoli.
Je nutné, abychom se už konečně dokázali smířit s tím, že náš život, jakožto jednotlivce, je striktně časově omezen, a z tohoto prostého důvodu si jej konečně začali opravdu vážit. Co jednou v čase ztratíme, nám již dozajista nikdo nevrátí, a je proto nepochybně nutné považovat si svého vlastního života natolik, abychom konečně pochopili, co je vlastně opravdu věčné. Není nejmenšího důvodu, proč zrovna člověk by měl dostat nějakou druhou šanci, když si promarní svůj vlastní život. Proč?
Tak tedy smrtí člověka snad vše skončí? Nikoli! To, že zemřel někde jeden člověk, není dozajista příčinou k tomu, aby na planetě zmizel všechen život. Skutečný život jde spokojeně dál i bez nedůležitých anebo relativně důležitých jednotlivců, neváže se na jediného člověka, vůbec se netočí jen kolem lidstva.
Je to nakonec zase důsledek náboženské výchovy, že dodnes si lidé naivně myslí, že celý ten proces je tu snad jen kvůli nim, ale ve skutečnosti nikomu („nahoře“) nezáleží na tom, zda tu jsme anebo se vyvraždíme. Život tu raději zas může hostit dinosaury než nespolehlivé a sebedestrukční lidské tvory. Člověk si proto vytvořil boha, svého stvořitele, aby si ve vlastní neschopnosti mohl nalhávat, že někomu na něm v tom obrovském prostoru záleží, kdo by jej vytáhl z případných nesnází. Ale je to naopak, nikomu na nás ve skutečnosti vůbec nezáleží a záleží pouze a jen na nás, jak se sami dokážeme vyrovnat s tímto obrovským darem života. Konečně víra ve falešného stvořitele nám stále chybujícím lidem pouze umožňuje se na oko zbavovat své dlouhodobé odpovědnosti za vlastní činy.
Právě ta víra je klíčem i příčinou vskutku zkažené morálky lidstva, která se projevuje extrémní neúctou k této modré planetě. Klamné zdání, že si nás někdo stvořil, nás asi jako opravňuje všechno kolem ničit, neboť z toho plyne, že ten, kdo nás stvořil, nás nenechá zemřít. Jakoby tu snad ten život byl jen pro člověka. Realita je opačná, život hostí nás a kdykoli se staneme nehodnými více, než-li je skutečně únosné, nikdo již naší zkáze dozajista nezabrání.

ČLOVĚK 
Člověk je vskutku směšný tvor, který si donekonečna svým pokrytectvím k sobě samému a sebeklamem ničí vlastní život.
Nadává na poměry, protože si nedokáže přiznat svoji vlastní neschopnost cokoli dokázat. Hroutí se mu vztahy, protože se nehodlá zbavit své infantilní představy, že Láska trvá věčně. Utíká proto před zodpovědností a schopností řešit situace namísto toho, aby se za těch málo let, co se zde na Zemi objeví, naučil žít. Pro lidstvo je nutné, aby si konečně uvědomilo, jak je život skutečně krátký a pochopilo tím výše uvedené.
Lidé si ale namísto toho vymysleli posmrtný život, aby tak unikli před palčivým dojmem, že toho málo zažili.

DOBRO A ZLO 
Tam, kde krása začne pohlcovat krásu, vzniká abstraktní dvojice dobro a zlo, na těchto místech pak vzniká pohyb a z něj pak i život sám. Tam kde je pohyb, musí vzniknout i prostor a jeho upřesnění jako dole a nahoře, tak se mohl zrodit pád. Tam, kde je pohyb, posléze objevíme i sílu k tomuto pohybu. Silou je to, co pohybuje, pohybuje to, co vítězí. Vítězství samo je pak otázkou, tak je koneckonců zabezpečen ten pohyb.
A zlo je nespokojenost a tedy naše bolest. Dobro je láska.
Oživujícím problémem je, že lásku nalezneme na obou stranách, pro jednu znamená vždy zlo, pro druhou dobro. Tato zdánlivě destrukční nevraživost je ve skutečnosti dárkyní veškerého života.

 

 

5.kapitola VÝVOJ

TAJEMSTVÍ DOKONALOSTI 
Ať ve skutečném životě neb v pouhém umění není bezpodmínečně nutné neustále vymýšlet něco vskutku originálního a absolutně nového. Tím jedinečným pramenem opravdové evoluce je totiž zdokonalování toho, co už zde zajisté bylo. Totální originalita je pouhým opakováním a nakonec ustrnutím. Člověk se zajisté musí vždy nechat řádně poučit. Nejde ani o kopírování či parasitismus, ale o zdokonalení, jež je skutečným klíčem k vývoji. Lidstvo si musí umět přiznat, že není dokonalé, v tom vězí skutečná dokonalost.