VÍRA
Toto je ztracený převzatý článek, neslouží jako doporučení, může vyjadřovat názor autora, který nemusí být pravdivý a „správný“.
VÍRA
1.kapitola VÍRA
VÍRA
Co vlastně lidstvo nutí hodnotit víru jakožto pravdu, kterou nelze napadnout, a jednat s touto zkušeností proti člověku a jeho tak často rozdílnému životu? Z jakých pohnutek něco zaručeně a jistě je, když stejně tak to může nebýt? Pohybujeme se přeci ve víře! Pak je to zaručeně a jistě pouze názor proti názoru a podle toho musíme i jednat. Je to nerozhodně a zosobovat si právo na pravdu ve víře je v pravdě opravdový a historií dosvědčený hrubý zločin proti lidskosti a skutečnému životu.
Víra je víra v pravdu a její institucionalizace je v pravdě zosobněním lži.
PRAVÁ VÍRA
Zřejmě se již dávno zapomnělo na pravý význam slova víra. Neustále je totiž ke škodě člověka spojováno s institucí neboli církví, jež má s vírou pramálo společného. Pro tu je víra sprostě znásilněna dogmatem jako skutečnost zosobněná zákonem, jehož činnost byla a je příčinou všech dějinných konfliktů ve jménu náboženského přesvědčení. Pouze byla-li by víra vírou pravou, neměla by jakoukoli možnost přerůst v sebemenší konflikt či pouhé potlačování lidských práv a svobod. Systematické vyvražďování lidí jakéhokoli jiného názoru je pouhou genocidou porozumění svrchovaně světským způsobem beze stopy sebemenší víry.
A současné synonymum „náboženské přesvědčení“, jež je v pravém smyslu protivenstvím pravé víry, je toho jednoduchým a současně jednoznačným důkazem, neboť je-li člověk o něčem přesvědčen, nemůže v to již věřit.
Víra, jakožto duchovní činnost, nemůže sestoupit na fyzickou úroveň a vnucením, jež můžeme chápat též jako záměrné pokřivení a zatajování informací, pak ztrácí svůj vlastní smysl, který se mění v tolik sobecké přesvědčení. Pravý věřící si pouze myslí a dle tohoto poznatku pak celý život jedná.
Bezpochyby je obrovským zločinem bojovat ve víře jinak než-li slovy. A zejména proto je jistě nutné naučit lidi znovu věřit v pravém slova smyslu, neboť dosud, jak gigantický a kolosální to paradox, v náboženství je na základě vlastní víry zakázáno pochybovat a právě tato pravověrnost zrazuje víru nejvíce. Pochybnosti nad biblí jsou vskutku dle křesťanů hrubým kacířstvím a skepsí v ryze světské církvi se člověk odsuzuje na hořící hranici, dnes již naštěstí ne fyzickou, ale pouze duchovní.
Křesťanství je svou jistotou a jasným přesvědčením vlastně vskutku opravdovou nefalšovanou herezí skutečné víry.
POSUZOVÁNÍ
Dnes už je nesmyslné posuzovat víru vírou, neboť světový náboženský systém nikdy nenabízel a dosud nenabízí sebemenší míru tolerance potřebnou k polemice a posuzování jednoho tím druhým.
Přestože se doba již změnila, je nutné si uvědomit, že náboženství nikoli. Věřící na „své půdě“ má totiž arogantní zákaz disputovat, pochybovat anebo hodnotit. Standardní demokratický většinový systém se proto pod vlivem víry vždy musí změnit v totalitu! Nakonec v případě, že jejich pravda je ve skutečnosti pouze prachsprostý omyl, nikdo je nemůže vést k opravdové odpovědnosti. Nikdo ve světě víry nemůže vskutku dokázat, zda má pravdu, a proto je nevyhnutelné čestně jednat a objektivně informovat, protože ve víře nemůže existovat prakticky ověřený fakt zažitou zkušeností, tak jak tomu může být ve skutečném životě.
Pravda ve víře je mnohem křehčí než kterákoli jiná, a proto musí mít jedinec opravdovou možnost svobodného výběru. V opačném často praktikovaném případě můžeme jistě s přihlédnutím k těmto závažným okolnostem začít zajisté pochybovat, zda víra, jež nenabízí objektivní informovanost, je vskutku vůbec ještě vírou.
VEHEMENCE
Lidstvo by si již konečně mělo opravdu uvědomit, že důraz na křesťanství a jeho hodnoty je nade všechny pochyby vskutku falešný, protože nikdo ve skutečnosti nemá nejmenší právo upřednostňovat jednu víru na úkor té druhé, ať je jejích stoupenců jakékoli množství. Autoritu a vliv opravdové víry nelze a není možné odvozovat ze sebevětšího množství jejích přívrženců. Jde o víru, o fenomén, v němž se nelze dopátrat jistoty za jakýchkoli okolností. Víra masy vlastní tutéž důležitost jako víra jednotlivce, neboť ona sama je v zásadě i svým vlastním stropem, jehož skutečnou výšku nelze poměřovat.
KOLEKTIVIZACE
Existují náboženské kulty, jejichž víra je natolik ojedinělá, že svou jedinečností získávají na síle. Nikoli však na síle masy, tak jak je nám to dosud dobře známo na příkladu křesťanství, ale na intenzitě víry jednotlivce. Ta totiž v jedinečnosti sílí, zatímco její přílišná kolektivizace má nečekaně kontraproduktivní následky.
Kolektivizace víry samotnou víru vlastně oslabila a to zejména tím, že ji dokázala změnit v přesvědčení, jistotu, stabilitu a zesílila tak pouze její mocenský vliv, který má však ve svých důsledcích často s vírou již pramálo společného. Člověk jakožto jedinec je nucen důvěřovat sám sobě tím více, čím více lidí nevěří jemu samotnému, a proto velikost jeho víry je závislá na tom, zda je ve své víře sám, či nikoli.
Kolektivní víra je už často negativně poznamenána vlastním zpodobňováním v pravdu, sice imaginární, která se však současně jedince snaží ujistit svým množstvím, jeho skutečnou nejistotu. Přitom víra, aby vírou zůstala, by jistě měla být i ojedinělá a zvláštní v rozdílech pro každého člověka, její tak častá kolektivizace by se v jejím vlastním neposkvrněném zájmu vůbec neměla uskutečňovat. Masová víra už vlastně není vskutku ničím jiným, než jen falešným pokusem o její ustálení, o vytvoření zákona na poli imaginace (což samotné už je totálně absurdní), s jehož pomocí pak máme možnost ovlivňovat dění na Zemi. Je to pouhopouhá pokrytecká náhrada za politickou moc, s jejímiž možnostmi je nám dovoleno uzákonění domněnek a třeba i úplných lží. Pojmeme-li víru jakožto důsledek neschopnosti vyrovnat se z realitou, je hromadné zespolečenštění jednoho typu víry touhou po nastolení domněnek, lží, neuskutečnitelných fantazií a utopistických snů.
Dnes je nutné se konečně začít ptát, jak je vůbec možné, že někomu může projít i v současnosti něco tak nesmyslného, jako je uzákonění vlastních snů, jinak nakonec víru, ať má sebevětší počet stoupenců, nelze specifikovat, pokud má vůbec zájem nést pojmenování víra. Je nezbytné na ni nazírat jakožto na imaginaci, jako na něco, co neexistuje, co nelze dokázat, s čehož důvodu se v to věří. Tím, že v to věří více osob, tomu nikdy nemůže přidat ani špetku na pravdivosti.
2.kapitola SMYSL ŽIVOTA
ÚTĚK
Skutečným smyslem našeho života je neustálé hledání jeho smyslu, pocitů štěstí a vůbec ustavičné pátrání po čemkoli, co dokáže naplňovat náš život. Jsme tak schopni nalézt momentální pravdu, jejíž forma je značně proměnlivá, a naše neustávající nové hledání tak tvoří aktivní princip v tomto životě. Nakonec není nutné konečnou neměnnou pravdu vůbec nalézt, neboť její konečné seznání, což je samozřejmě i značně absurdní, je vlastně koncem našeho aktivního způsobu života. Nalezením pravdy tento dosud pohyb propadá stagnaci a ztrátě smyslu.
Ač by tomu ve skutečnosti mělo být naopak, dostáváme se v současnosti často do situace, kdy lidé opouštějí, i bez náhrady, svou víru. Ta totiž za staletí dostála několika kořenových změn ve své dříve aktivní povaze, která dnes je v pravdě silně pasivní. Je to vskutku paradox, neboť právě víra by měla v životě zastávat místo pochyb a stále nového hledání, ta by měla být opravdovou pohnutkou k čilosti v našem životě. Realita je vskutku opačná, protože dnešní náboženství nás zvráceně učí hledat jistotu ve víře a pochybnosti a klam v pozemském bytí. Tato současná jistota v přesvědčení má v životě mnohem spíše destruktivní charakter, jenž tkví v její nečinnosti.
Právě to je lidským důvodem k jeho útěkům ze světa víry, která v současnosti možnosti hledat jasně a přísně zamezuje, neboť člověk má nepokrytý zájem hledat, třeba i věčně, a skutečně žít.
ZBABĚLÁ TOUHA
Utkvělá touha člověka být jiným v imaginárním vyšším světě často pramení pouze v neschopnosti být sám sebou, v nemožnosti dokázat se realizovat anebo jen komunikovat. Přání existovat v jiném, snad dokonalejším, světě totiž není podložena touhou po jakési dokonalosti, je ve skutečnosti důsledkem holého faktu, jímž je neschopnost sžít se s ostatními a dokázat je třeba jen tolerovat, o pochopení zde nemůže být řeč. Pilné vymýšlení nových zřejmě vyšších světů je v praxi neojedinělá znouzectnost, která tak na základě nespokojenosti tvoří vskutku fantastický únik do cizích světů. Jak se ale vůbec člověk opovažuje takto činit v případech, kdy nedokáže zhola žít v tom svém?
ODMĚNA
Systém náboženských zákazů a příkazů je vcelku logický způsob jak si ušetřit za pozemského života naše tělo, které víra tak těžce znevažuje svou neustálou imaginární láskou k bohu. A nejen tělo, ale i mysl a vůbec vše, co vyžaduje jakoukoli sebemenší aktivitu, jako by se věřícímu mělo vyhýbat. Člověk ve víře se prý nesmí vázat k něčemu, co snad je pomíjivé, aby poté nestrádal nad ztrátou toho, co v minulosti miloval. Náboženství nás učí šetřit všemi našimi city, abychom se tak vyhnuli potěšení a v konečné fázi třeba smutku, což je stejně tak pošetilé, jako koupě kupř. televize, kterou bychom odmítli zapnout pouze z důvodu, aby se náhodou nemohla rozbít. Tento, byť fungující, informační nástroj je nám však úplně k ničemu. Stejně tak je to dozajista i s naším životem. Můžeme se třeba celý život vyhýbat všem radostem a pak konečně „žít věčně“, ale co z toho pro-boha můžeme nakonec mít.
3.kapitola POJETÍ
LÁSKA K BOHU
Jak neskutečně naivní je směšný pokus institucionalizovaných vír a jejich církví – milovat boha. Teologové často připomínají, když se pokouší promluvit do lidu, že bůh není žádná osoba na oblacích, paradoxně však vždy a dosud takto jednají. Milovat lze osobu, zejména člověka, ale bůh sám o sobě milovat nelze, neboť boha, jakožto objektu naší lásky, vlastně není.
Pouze pravé poznání božského nám napoví, že boha lze milovat jen a jedině skrze něco, zejména někoho. Tím někým je vždy ten, koho milujeme my sami, tam, kde právě jsme a to jest na tomto světě. Vůlí pravého boha, jakožto synonymum tohoto života, je člověk sám a vůlí člověka milujícího život je láska k bohu, synonymu života, skrze přírodu, partnerství a sex. To celé je podstatou veškerého pohybu a tedy samotného života ve vesmíru.
Teologie často učila a bohužel dosud učí, že čím více se budeme stranit lidského života, tím blíže snad prý budeme andělům a bohu, a pomineme-li otázku zda to vůbec máme zapotřebí, je nutné se dále ptát, proč a z jakých příčin by samotou měl být člověk blíže k bohu. Pro minulost bohužel a pro současnost bohudík za to, že tomuto teologickému omylu nedává vůbec nic za pravdu. Vždy záleželo a záleží pouze na nás samotných, jakým způsobem jsme schopni se s bohem střetnout.
KRÁSA V OBRAZECH
Pociťovat krásu nemusí nutně znamenat uvědomovat si něco vskutku krásného. Každý člověk má rozdílnou schopnost vnímání a zejména rozdílný názor na to, co se mu zdá opravdu krásné. Proto jakékoli zobrazení spokojenosti, nebe a nebo pozemského ráje musí být ve všech případech pouze propagandistickou lží. O vnímání krásy neb bolesti rozhoduje pouze sám člověk jakožto jedinec a jakékoli náboženství mu do tohoto způsobu vnímání nedokáže vstoupit, může pouze ovlivnit a dosáhnout tak sebeklamu jednotlivce. Právě samotné křesťanské obrazové nebo slovní specifikace jsou jen nemístným návodem, jak vypadá krása, což nepřípustně ovlivňuje a v důsledku pak omezuje vlastní hodnotovou a pocitovou svobodu jednotlivce a na konci celé skupiny obyvatel.
Nikdo ve skutečnosti nemá nejmenší právo snažit se ovlivňovat hodnotové žebříčky tím, že globálně určí stanoviska, co je krásné a co už nikoli. Dovedeno ad absurdum může právě pekelné jezero ohně a síry v někom vyvolávat pocity nesmírné krásy.
PŘÍRODA
Nikoli ojediněle se lze dodnes v náboženství setkat se subjektivním pohledem typu opovrhování tím jedincem, jenž za svého pravého boha považuje přírodu. Z tohoto důvodu je docela nutné si vzpomenout, že podstatou náboženství je víra v něco nadpřirozeného, vznešeného, v něco, co se vymyká našemu chápání a čemu dozajista nerozumíme. Z výše uvedeného postřehu lze usoudit, že současný věřící (ovečka světového náboženského systému) je snad naivně přesvědčen o tom, že přírodu již poznal a není v ní pro něj cokoli neznámého. Realita je bohužel opačná, protože ve skutečnosti o ní dosud neví nic a vůbec nechápe, že je vznešená a vskutku mnohem významnější než-li člověk.
Je vskutku opravdu běžnou praxí, že lidé, když něčemu opravdu nerozumějí, začnou tím okamžitě opovrhovat, navzdor tomu, že sama příroda splňuje bez pochyby všechny požadavky pro to, aby byla bohem.
DOBRÉ A ZLÉ
V náboženství je více než nutné stranit se termínů jako jsou dobro a zlo. Jejich významová platnost se totiž naprosto změnila a dnes, vinou po staletí úspěšně pokřivujících teologů, je význam těchto slov pouze a jen matoucí. Nelze připodobňovat nic, ani vlastnosti patřící ďáblu, za zlé, neboť je tomu často naopak. Pravé hodnoty dobré a zlé pramení ve světském člověku a nikoli ve falešném náboženském moralizování zaměřeném proti životu.
4.kapitola ROZHODNUTÍ
O SVOBODĚ ROZHODNUTÍ KE KŘESŤANSTVÍ
Úplná svoboda jednotlivce ve svobodné společnosti bude kdykoli těžko absolutní, přesto však absolutní svoboda člověka ve víře je uskutečnitelná a ba co víc, pro člověka žijícího ve svobodné společnosti dozajista nutná.
Nicméně ani svobodné rozhodnutí v dnešní raně svobodné společnosti nemusí hovořit o dané kvalitě víry, ale pouze o stavu setrvačnosti (křesťansky orientovaného) totalitního dědictví.
/též v souborech Proti Kristu a křesťanství/
5.kapitola PRÁVO
KOŘENY SPRAVEDLNOSTI
Dodnes si lidstvo poněkud prostoduše představuje, že dárce hodnot, z nichž později čerpal i současný právní i státní systém, má své kořeny v evropském náboženství, potažmo křesťanství. Historie však dokáže hovořit poněkud konkrétněji: Caesarův prasynovec roku 31 před Kristem, známí jako Augustus, strhl všechnu moc na sebe. K jeho ospravedlnění nutno říct, že pro římský svět zajistil mír. Na dalších čtyři sta let se velikost římské říše změnila jen málo. Římské právo (ačkoli bylo plně kodifikováno teprve v šestém století po Kristu za vlády Justiána I. Velikého) se stalo východiskem pro všechny právní a sociální systémy většiny nastupujících evropských státních celků a těžko bude někdy překonáno.
/zdroj – Dějiny světa v obrazech/
Kategorie: Myšlenky a rozvoj osobnosti Štítky:
Smysl
Toto je ztracený převzatý článek, neslouží jako doporučení, může vyjadřovat názor autora, který nemusí být pravdivý a „správný“.
SMYSL
1.kapitola HODNOTY
PRAVÉ HODNOTY
To co je nekonečné a nepomíjitelné je vskutku ve skutečnosti nic. Pouze to, co pomíjí, co je s námi jen v tento pouhý moment a pak již nikdy více, to jediné musíme mít snahu si alespoň chvíli podržet, neboť se to jednou provždy ztratí, to má svou skutečnou hodnotu. Vždyť pouze pomíjivé lásky si může člověk tolik vážit a snažit se v jeden životní moment jí obětovat vše. Věčná láska ztrácí ve věčnosti svou hodnotu, ztrácí se a neexistuje. Všechno věčné totiž v té své věčnosti ztrácí svou jedinečnou hodnotu a jen skutečné ohraničení časem tvoří to, co je naším srdcím opravdu drahé. Ve věčnosti se přeci ztrácí pravý smysl našeho života a v nepomíjitelnosti se tiše skrývá naše opravdová smrt.
O SVĚTSKÝCH PROŽITCÍCH
A proto naše světské prožitky jsou dozajista tím nejcennějším, čeho si lze v našem životě vážit. Schopnost milovat smysly a užívat si skrze ně, je jedinečným pozemským dědictvím, tak často opomíjeným, jež v pravosti v nás vychovává úctu k tomuto zázraku života.
Není vůbec nutné, aby se člověku dostávalo duchovního poznání, chce-li sám být lepším. Právě naopak jeho duchovní nevědomost je příčinou schopnosti získávat ze svého pozemského života maximum, protože spoléhat se na sebe znamená důvěřovat a věřit ve vlastní pozemský svět, a stejně tak k němu, dnes již s neobvyklou úctou, přistupovat.
Víra v nebe totiž v člověku potlačuje přirozenou úctu k přírodě a pravou touhu žít co nejdéle a co možná nejlépe. Má-li patřit mezi cíle lidské cesty nebe, proč se vlastně narodil?
HODNOTA NAŠEHO ŽIVOTA
Skutečná hodnota vlastního světského života stoupá úměrně s tím, nakolik cítíme jak veliký je vlastně náš úkol. Naše soukromá slast a radost sice může být dostatečným důvodem, proč se bránit smrti, ale zdaleka není vším. Naše bytí však není pouhé pasivní vnímání, často totiž člověk sám potřebuje světu něco sdělit, svůj osobní poznatek a vjem, u kterého chápeme vlastní povinnost a nutkání předat jej lidstvu. Posléze tak přispět do mozaiky zkušeností a názorů, které by měli pozitivně ovlivnit chod pozemských věcí. Tento vlastní a ryze světský úkol může dokonce přerůst v touhu neumírat, dokud nebude věc konečně vyřešena. Naše striktně zemské přání nezemřít však tentokrát není způsobeno žádostí po individuálně vnímané kráse, která je v životě také tolik důležitá, ale naopak je zapříčiněna nutkáním se obětovat lidstvu pro věc ku jeho prospěchu.
Život bohužel často neznamená vůbec nic pro toho, kdo nemá zájem cokoli na tomto světě měnit, neboť bytí dotyčného jedince se pohybuje ve sféře domnělé, ale hlavně konečné, pravdy, víry v jistotu, v níž není nutné cokoli měnit, neboť vše takto nižší prý podléhá tomu vyššímu, čemuž nemáme klást odpor. Řeč je teď o běžných věřících, církevních hodnostářích i teolozích. Jejich život nemá hodnotu nejen proto, že se zdráhají vnímat pozemskou krásu, ale zejména proto, že jejich světský život pro ně není smyslem a úkolem, ale pouhou zbytečnou zastávkou na cestě k bohu.
Život však ve skutečnosti tkví v hodnotách člověka a ve víře v lidstvo, nikoli ve víře v boha. Náš zájem musí spočívat v nápravě omylů, nikoli v slepém doufání v neomylnost, protože právě lidské pochybení je vskutku věčné, a proto bude vždy s čím bojovat a za co žít. Znamenitým příkladem nám v tomto momentě může být samotný Jan Hus, jehož sporný vztah k životu trval do té doby, než pochopil svůj úkol nutnosti boje s církví. Teprve poté, co zjistil, kolik věcí je nutno změnit a kde je opravdu třeba pomoci, jistě pochopil pravou hodnotu lidského života a posléze zejména toho svého.
Smrt nikdy nikoho neosvobodila a nikdy se tak nestane, smrtí, ať sebebožštější, nemůžeme nikdy nic dokázat. Jen život nám umožňuje být aktivní a měnit tak řád věcí, s nimiž nesouhlasíme, nakonec je to jeho pravý smysl. Život nepochybně stojí za to žít, protože je bezpodmínečně nutné nejprve odčinit náš světský úkol na Zemi, pak teprve máme vůbec právo pokusit se pachtit po něčem „vyšším“. O tom, nakolik je ono skutečně vyšší, lze v pravém poznání hodnot pochopitelně pochybovat.
Člověk totiž nakonec není tolik smutný z toho, že umírá, ale zejména z toho, že již nestihne dokončit svůj vlastní úkol, osobní poslání změnit tento svět k lepšímu. Věřící ve své víře v absolutorium nemá úkol, smysl a proto tak rád umírá. Čím větší má ve svém životě člověk úkol, tím větší cítí odpovědnost a tím větší má samozřejmě strach ze své smrti.
ZMĚNA HODNOT
Tisíce snad docela směšně doufají (věřící), že změnou struktury našeho světa snad hbitě prokouknou ty otázky, které jim nebyli za vlastního života zodpovězeny. Že změnou planety Země v ráj snad dokážou být bez námahy a vlastního přičinění moudřejší a uvědomělejší. Na základě této domněnky pak sprostě haní život sám, aniž by si byli schopni uvědomit, že vlastní hodnoty a pravdu získává člověk bez ohledu na to, ve kterém světě se právě nachází, pomineme-li polemiku o tom, zda tyto světy vůbec existují. Pravdivou ideu lze získat pouze nepokrytým pozorováním opravdové skutečnosti a nikoli možno potencionálně vytvořenou imaginací v důsledku „jemnější hmoty“.
2.kapitola SVOBODA
SVOBODA
Člověk kupodivu není od přirozenosti tvorem svobodným, naopak již od narození je bytostí nesvobodnou a neustále na čemkoli závislou. Již jako dítě přejímá pouze ty informace, které mu druzí předloží, a na těchto nejdůležitějších okamžicích jeho existence pak staví svůj celoživotní názor na vše kolem sebe.
Často celoživotní lidskou touhou je opravdovou svobodu a samostatnost během svého bytí získat, snaží se pak ze závislosti vymanit, pokouší se vyniknout a v konečném důsledku chtě nechtě i ovlivňovat až omezovat svobody druhých. Tato skutečnost sama o sobě není vlastně nijak nebezpečná, dokud se naše soukromé mínění nestane pevnou hodnotou anebo morálním měřítkem obecného charakteru. Koneckonců lidská ambice získat volnost a společně s ní možnost ovlivňovat své okolí je natolik silná, že je proto vždy a za všech okolností nutné dbát na to, aby z našeho života náhle nezmizela polemika, diskuse a možnost změny v našem světonázoru, který se jen těžko kdy stane opravdu dokonalým.
Pro zachování všeobecného míru je více než nutné též zachování názorové rozmanitosti, včetně té, která samotný systém může ohrozit. Zajisté nikdo nemá nejmenší právo omezovat možnost k vyjádření anebo obhájení vlastní myšlenky, vyjma však těch, jež by svým vlivem měli v úmyslu ohrozit výše uvedené pravidlo. Tito pak představují jedinou výjimku. Každá názorová uniformita vždy byla podnětem k válce, pročež je nezbytné tuto tragickou možnost odvrátit těmito dvěma způsoby, jejichž příčina vězí v poučení se minulostí. Svoboda se již vícekrát nesmí stát živnou půdou pro její samotné ohrožení neb dokonce zničení.
HRANICE
Svoboda a rovnost v našich právech je vše, čím posléze dokážeme získat svůj mír ve společnosti. Dát možnost k realizaci jednotlivců je skutečným klíčem ke skončení jakéhokoliv druhu boje, který se rodí v nespokojenosti, jež je vskutku příčinou jednotlivého i množstevního zla. Realizace schopných jednotlivců dokáže svým luxusem uspokojit masy, jejichž spokojenost je nenutí věci dobré nijak měnit. Přitom vše může být pouze důsledek umožnění realizace v důsledku globální svobody individualit v lidské společnosti.
Zatímco totiž dříve byl člověk nucen v totalitní, autokratické a jiné společnosti, potlačující lidská práva a svobody, jednat pouze v kolektivním zájmu – státu, církve a jiných zřízení, dnes již není nucen „expandovat“, zviditelnit se pouze jako celek, vždy jako společnost pod určitým druhem diktatury, ale též jako jednotlivec a to jakýmkoli osobitým způsobem. V současnosti již nezáleží na tom, z jaké skupiny obyvatel, z jakého státu je dotyčný zástupce a zda se zviditelňuje ve své anebo jiné zemi, zviditelňuje totiž sám sebe a se svobodou nepotřebuje válku, která nakonec škodí nejvíce jemu samotnému.
Pouze svobodná realizace samostatných jednotlivců může zajistit příměří, neboť dává možnost jedinci a je jedno jakého původu tato individualita vlastně je. V tomto společenství již není žádný důvod se schovávat za pomyslné hranice států, jež jsou přežitkem historie v důsledku dávných absolutistických vlád.
Kromě jiného svoboda nejenže dozajista dokáže zviditelnit ty schopné, ale i jejich neschopné protějšky, jejichž možnosti realizace jsou natolik mizivé, že chtějí vrátit zpět staré časy a změnit globalizaci společnosti v její národnostní selekci, která je pramenem rasismu. Člověku s příliš velikou národní hrdostí bere svoboda a její důsledek globalizace jeho rodnou půdu a vlastní pýchu, protože jako samostatný jedinec je pro svou společnost totálně nepoužitelný.
NEZÁVISLOST
Svoboda se ve společnosti prosazuje za pomoci parlamentní demokracie. Proto je nutné si vlastní svobodu jednotlivce ve společnosti zasloužit a vydobýt ve svém podřízení se většině.
Svoboda jednotlivce však není samozřejmost ani v demokracii a pouze naše vůle osobní svobodu a nezávislost získat nás nutí na sobě neustále pracovat. Zatímco totiž dříve se bojovalo za svobodu celé společnosti, dnes soupeříme v rámci svobod osobních, v touze po nezávislosti a možnosti uskutečnění svých vlastních tužeb. Čím lepší jsou naše schopnosti, tím větší máme dozajista možnost minimalizovat vlastní závislost na většinové společnosti, jejíž řád je hromadným kompromisem.
Naše touha se osamostatnit je sice obrovská, avšak naše schopnosti mohou často za touto touhou pokulhávat a v těchto případech je dozajista nutné se ve vlastní neschopnosti podřídit kompromisnímu řádu většinové společnosti v jinak bezchybném systému, jenž má schopnost nám darovat možnost námi řízeného výběru.
INDIVIDUALITA
Pokud jedinec nezačne negativně ovlivňovat své okolí nebo dokonce záporně vstupovat do života ostatních, není dozajista nutné začít jakkoli diktovat jakou činností anebo jakým směrem se má ubírat. Každý člověk je individualita plná vlastních originálních a často jedinečných schopností a jakýkoli pokus o omezení je vždy zločinem hodný trestu. Každý je pak i strůjcem svého vlastního osudu, jenž lze dotvářet vlastními schopnostmi.
Pouze autoritářské systémy vždy dokázaly i úspěšně potlačovat v jednotlivcích jejich tvůrčí schopnosti a nakonec i v současné společnosti můžeme nalézt individua svobodně volící tento autoritářský systém. Důvodem je často totální nekreativita jedince, která posléze přerůstá v úplnou neschopnost postarat se sám o sebe. Tento pasivní přístup k životu, často postrádající i toleranci, pak samozřejmě vyhledává i odpovídající systém, jenž vyžaduje co možná nejméně osobní odpovědnosti.
3.kapitola SKUTEČNOST
PRINCIP ČINNOSTI
Ve své touze po jistotě a stabilitě vlastního života člověk často dělá ve svém jednání zásadní chybu, kdy ke všem vnějším anebo vnitřním projevům hledá jeden neměnný universální zákon, jenž by mu zjednodušil složitost častého jednotlivého životního rozhodování. Skutečnost si však žádá opak, neboť každou činnost je nutné posuzovat individuálně dle nepsaného klíče. Universální může být pouze základ podléhající značné pohyblivosti.
Stejně tak člověk pro své zkušenosti hledá jediné vysvětlení, jedinou dokonalou, ve skutečnosti ale nedokonalou, tezi, která dokáže popřít všechny ostatní. I to je chybou provázející lidstvo po tisíciletí, jejíž příčina se nalézá ve falešné touze člověka proplout životem s co možná nejmenší námahou s leností sobě vlastní.
Teorie je nutné svědomitě spojovat a nikoli jimi bezhlavě popírat vše jiné. A stejně tak činnosti si zasluhují individuálního posuzování – nejenže každá funguje na jiných principech, ale může jich mít dokonce několik.
ZÁKON A BEZZÁKONNOST
Bezzákonnost, anarchie v dění principů kolem nás je pravou skutečností vesmíru i naší přírody. Přesto v naší tzv. hrubé hmotě lze zákony spatřit a vytvářet, neboť hloubka naší materie je taková, že vytváří podobnosti, které neustálým pozorováním tvoří zdánlivý fungující řád. Proto lze na základě zkušenosti v našem světském životě vymyslet zákon a morálku, již je nadále nutno dodržovat, a je to nesporně důležité. Nelze doufat v neomylnost a bezchybnost tak často chybujícího člověka. Tato morálka musí pak nutně být vypracována na zdravém základu, životních zkušenostech a hodnotách oproštěných od jakékoli víry a jakýchkoli vlivů směřujících proti životu a spokojenosti člověka. Morálka vskutku taková, která tu dosud nebyla.
REBELIE
Je to v člověku, jakási nesmírná touha rebelovat někdy i za všech okolností, nikoli jen v obavách o vlastní svobodu. Člověk jakožto tvor vskutku agresivní totiž často touží bojovat, ačkoli samotná příčina jeho boje se již dávno vytratila, přesto však již tento vskutku ztracený sukus nespokojenosti nedokáže několika jedincům zabránit v jejich touze po změně „hodnot“, jež je zosobněna vpravdě pouze hrubou brutalitou beze smyslu.
Důsledkem je často vše popírající zápas s řádem a společností, jehož příčinou je pouhopouhá touha a dědictví minulosti nepodléhat většině, která původně znamenala autokracii a totalitu. Doba se sice změnila, ale touha zápolit s ostatními to zajisté nepostřehla, protože samotný zápal v boji již často postrádá jasnou ideovou podporu. Člověk si proto vytváří jiné smyšlené cíle svého protestu, který pramení v touze vybít své dávné agresivní já, a právě tento způsob vcelku pokaždé zastíní skutečný a pravdivý problém společnosti, již nikoli tolik alarmující, jenž dokazuje, že náš vskutku mladý demokratický systém není bezchybný.
NESPOKOJENOST A PROBLÉM
Je poněkud sprosté a často také bez příčin neustále jen nadávat na společnost a její poměry, na stranu druhou možnost být nespokojen je často zdrojem tvořivosti a vůbec všech našich schopností. A právě z těchto důvodů je pro člověka nutné upřesnit, kdy je na místě jeho možnost být i nebýt spokojený.
Takže pokud žijeme ve státě, v němž funguje standardní demokratický systém, není vskutku nutné vyhledávat celkovou nespokojenost, neboť v případech, jenž umožňuje svobodnou volbu jednotlivců, musí být člověk se svou společností relativně spokojen, na případné chyby v systému upozornit anebo se je snažit změnit. Samotná nespokojenost ve svobodě musí vždy směřovat pouze ke svému zdroji, k nám samým. Náš vnitřní nesouhlas je pramenem naší lidské píle a schopnosti tvořit a zanechat za sebou kus skutečné práce.
Člověk by ve svém vlastním zájmu měl milovat tento svět a radovat se z toho, že vůbec žije, a to dokonce tam, kde žije. Sám se sebou by pak člověk měl být neustále relativně nespokojený, aby tak dokázal v sobě aktivovat vlastní potenciální sílu vyvíjet se a zdokonalovat sebe a nakonec celý svět.
Ač se to člověku nemusí líbit, naše existence je ve skutečnosti živa touhou po problému. Právě naše nespokojenost a každodenní řešení problémů jsou stvrzením naší aktivity ve skutečném životě. Problémy náš život sice brzdí, ale současně i dávají do pohybu, a proto celý život neustále jen něco řešíme a jsme ustavičně nespokojení. Je to náš smysl života, s nímž nejsme schopni se smířit a o němž raději ani netušíme, že tím smyslem opravdu je.
Co nás nezabije, nás prostě posílí, a proto platí, že to, co nás neohrožuje, nás jednoduše oslabuje a mění náš život v nudnou nečinnost. Skutečné živoucí hodnoty lze totiž poznat pouze skrze naši nespokojenost, ba dokonce i neštěstí. Samo štěstí je v hodnotách vcelku kontraproduktivní a dosud ještě nedokázalo kohokoli vychovat. Cesta k plnosti a spokojenosti je prostě opačná, než-li se na první pohled jeví. Snad jedinou podmínkou fungování výše uvedeného postřehu však je schopnost uvědomění. Nelze totiž dělat pokroky tam, kde si nejsme schopni uvědomit, že máme nedostatky.
NESCHOPNOST
Za všechny nesmysly, které negativně ovlivňují naše životy, může lidská neschopnost vyrovnat se s realitou takovou, jaká opravdu je. Koneckonců právě tato neschopnost zapříčinila vznik tolika zbytečných náboženských směrů, jejichž základ je vždy stejný a tvoří jej víra v imaginární lepší a bezproblémový svět, v němž se všichni budou mít lépe, aniž by se o to snažili anebo si to snad zasloužili. Vždy je to víra v ponižování lidské existence na Zemi, v její neustálé pošpiňování, které vždy nakonec vyústí v bezbřehé zakazování zejména těch činností, které jsou synonymem pozemského života.
Jak buddhismus, tak islám i křesťanství hovoří o lidském pozemském životě jako o nedokonalé existenci, která svou omezeností zamezuje opravdovému poznání nějakého boha. S ústupem víry v současnosti však lidé nepřestali utíkat před realitou a vůbec vším, co po nich vyžaduje činnost a vlastní odpovědnost. Z tohoto prostého důvodu vznikly v dnešní ateistické společnosti názorové a politické směry, jež lidem neustále slibují blahobyt bez práce. To nakonec zapříčinilo, v nedávné minulosti, vznik diktátorského netolerantního fašismu, komunismu a v neposlední řadě, v současnosti, politicky nepolitickým menšinovým uskupením, pravicově nebo levicově orientovaným, které nectí nic jiného než sebe, v nichž za všechno špatné může většinová společnost. Svou touhou po nezávislosti pouze deklarují svoji neschopnost být odpovědný. Takže i ateistická společnost má nakonec svou víru, víru v utopii.
Víra je vlastně vytvořena osobní nejistotou v něco, na co nám nezbývají síly, touha být víc než ve skutečnosti jsme, je to povyšování neschopnosti na neznámý a neuskutečnitelný vyšší záměr, infantilní ujišťování se, že neschopnost je smyslem života.
Nakonec by to všechno zase bylo směšné, kdyby to nezanechávalo tak neblahé následky.
4.kapitola KLÍČ
ŽIVOT
Neustále, leč zbytečně spolu soupeříme. Jedni za své, že život je věčný, jiní za to, že končí, neboť je hmotný. Skutečná pravda je však pouze tam, kde člověk není středem pozornosti. Nakonec lidská sebestředná naivita byla vždy tou největší překážkou ve vnímání pravdy.
Život totiž je vskutku a opravdu věčný, i přesto, že zůstává materiální, a přesto, že se oprostil od boha a všech dozajista podobných zbytečností. A vůbec z jakých skutečných příčin by se měl opravdový život točit pouze kolem člověka. Hovoříme-li o životě, je bezpodmínečně nutné mít na mysli život jakožto celek, život vskutku globální. Už pouhý život naší planety Země je oproti životu jednotlivce vlastně věčný. Člověk žije vskutku směšný kousíček z života naší planety a už si jej přivlastňuje, ale ve skutečnosti jde pravý život dál bez ohledu na to, zda ten či onen člověk, to či ono zvíře zemřelo. A i tento pochod lze maximalizovat v momentě, kdy zemře život jedné planety, což však nijak nebrání tomu, aby jiná forma života vznikla jinde ve vesmíru, odkud koneckonců vzešla.
To je onen opravdový posmrtný a věčný život, celkové bytí, jehož několik jednotlivců na nějaké planetě vůbec nezajímá. Člověk si ve svém strachu vytvořil vskutku naivní ideu, která jej samotného pohltila, nemůže si totiž uzurpovat právo života pouze sám pro sebe, neboť ve skutečnosti život hostí člověka a nikoli naopak!!! Život je věčný, ale člověk nikoli.
Je nutné, abychom se už konečně dokázali smířit s tím, že náš život, jakožto jednotlivce, je striktně časově omezen, a z tohoto prostého důvodu si jej konečně začali opravdu vážit. Co jednou v čase ztratíme, nám již dozajista nikdo nevrátí, a je proto nepochybně nutné považovat si svého vlastního života natolik, abychom konečně pochopili, co je vlastně opravdu věčné. Není nejmenšího důvodu, proč zrovna člověk by měl dostat nějakou druhou šanci, když si promarní svůj vlastní život. Proč?
Tak tedy smrtí člověka snad vše skončí? Nikoli! To, že zemřel někde jeden člověk, není dozajista příčinou k tomu, aby na planetě zmizel všechen život. Skutečný život jde spokojeně dál i bez nedůležitých anebo relativně důležitých jednotlivců, neváže se na jediného člověka, vůbec se netočí jen kolem lidstva.
Je to nakonec zase důsledek náboženské výchovy, že dodnes si lidé naivně myslí, že celý ten proces je tu snad jen kvůli nim, ale ve skutečnosti nikomu („nahoře“) nezáleží na tom, zda tu jsme anebo se vyvraždíme. Život tu raději zas může hostit dinosaury než nespolehlivé a sebedestrukční lidské tvory. Člověk si proto vytvořil boha, svého stvořitele, aby si ve vlastní neschopnosti mohl nalhávat, že někomu na něm v tom obrovském prostoru záleží, kdo by jej vytáhl z případných nesnází. Ale je to naopak, nikomu na nás ve skutečnosti vůbec nezáleží a záleží pouze a jen na nás, jak se sami dokážeme vyrovnat s tímto obrovským darem života. Konečně víra ve falešného stvořitele nám stále chybujícím lidem pouze umožňuje se na oko zbavovat své dlouhodobé odpovědnosti za vlastní činy.
Právě ta víra je klíčem i příčinou vskutku zkažené morálky lidstva, která se projevuje extrémní neúctou k této modré planetě. Klamné zdání, že si nás někdo stvořil, nás asi jako opravňuje všechno kolem ničit, neboť z toho plyne, že ten, kdo nás stvořil, nás nenechá zemřít. Jakoby tu snad ten život byl jen pro člověka. Realita je opačná, život hostí nás a kdykoli se staneme nehodnými více, než-li je skutečně únosné, nikdo již naší zkáze dozajista nezabrání.
ČLOVĚK
Člověk je vskutku směšný tvor, který si donekonečna svým pokrytectvím k sobě samému a sebeklamem ničí vlastní život.
Nadává na poměry, protože si nedokáže přiznat svoji vlastní neschopnost cokoli dokázat. Hroutí se mu vztahy, protože se nehodlá zbavit své infantilní představy, že Láska trvá věčně. Utíká proto před zodpovědností a schopností řešit situace namísto toho, aby se za těch málo let, co se zde na Zemi objeví, naučil žít. Pro lidstvo je nutné, aby si konečně uvědomilo, jak je život skutečně krátký a pochopilo tím výše uvedené.
Lidé si ale namísto toho vymysleli posmrtný život, aby tak unikli před palčivým dojmem, že toho málo zažili.
DOBRO A ZLO
Tam, kde krása začne pohlcovat krásu, vzniká abstraktní dvojice dobro a zlo, na těchto místech pak vzniká pohyb a z něj pak i život sám. Tam kde je pohyb, musí vzniknout i prostor a jeho upřesnění jako dole a nahoře, tak se mohl zrodit pád. Tam, kde je pohyb, posléze objevíme i sílu k tomuto pohybu. Silou je to, co pohybuje, pohybuje to, co vítězí. Vítězství samo je pak otázkou, tak je koneckonců zabezpečen ten pohyb.
A zlo je nespokojenost a tedy naše bolest. Dobro je láska.
Oživujícím problémem je, že lásku nalezneme na obou stranách, pro jednu znamená vždy zlo, pro druhou dobro. Tato zdánlivě destrukční nevraživost je ve skutečnosti dárkyní veškerého života.
5.kapitola VÝVOJ
TAJEMSTVÍ DOKONALOSTI
Ať ve skutečném životě neb v pouhém umění není bezpodmínečně nutné neustále vymýšlet něco vskutku originálního a absolutně nového. Tím jedinečným pramenem opravdové evoluce je totiž zdokonalování toho, co už zde zajisté bylo. Totální originalita je pouhým opakováním a nakonec ustrnutím. Člověk se zajisté musí vždy nechat řádně poučit. Nejde ani o kopírování či parasitismus, ale o zdokonalení, jež je skutečným klíčem k vývoji. Lidstvo si musí umět přiznat, že není dokonalé, v tom vězí skutečná dokonalost.
Kategorie: Myšlenky a rozvoj osobnosti Štítky:
Dětská hřiště Flora Servis
Děti si potřebují hrát aby rozvíjeli své sociální schopnosti a tvořivé dovednosti. Rodiče by měly aktivně dětem ve hře pomáhat aby si nové dovednosti rychle osvojili. Vynikající možností jak vytvořit prostor pro dětské hry je výstavba dětského hřiště. Malé děti ze školek by právě na dětská hřiště měli chtít chodit a těšit se na ně. Výstavba dětského hřiště nemusí být nedosažitelná investice a po průzkumu může zájemce zjistit že by na výstavbu mohl dostat i nějaký příspěvek od státu a nebo od Evropské unie. Pokud se vám podařilo zjistit možnost finanční výpomoci, prosím podělte se s dalšími zájemce o výstavbu hřiště. Pro sdílení informací můžete využít komentářů pod tímto článkem.
V České republice nalezne zájemce o výstavbu hřiště docela dlouhou řadu firem, které tyto práce provádí. Některé firmy mají pouze limitovanou nabídku a věnují se dětským hřištím pouze okrajově. Avšak jiné firmy, které by mohly zaujmout spíše pozornost jsou firmy české, které jednotlivé hrazdy, skluzavky a další prvky hřiště sami vyrábějí, následně instalují a také udržují! Tento článek bude dále rozebírat nabídku firmy FloraServis.
Česká firma FloraServis je držitelem certifikátu ISO 9001. Jde o splnění normy kvality výsledného produktu i procesu výroby. Dětská hřiště Flora Servis vyrábí a montuje nejrůznější druhy hřišť. Hřiště a nabídka firmy je navržena tak aby si zájemci mohli sestavit své hřiště a sportoviště na míru potřebám a velikosti. Jde tedy o stavebnicovou konstrukci, kdy je možné dodávat další prvky hřiště jako houpačky i později. Nemusí jít pouze o hřiště pro malé děti ale může jít i o fitness sportoviště pro dospělé a teenagery. Pro firmu není problém hřiště postavit a sestavit po celé české republice. Zákazník si může také zvolit řešení na míru. Na některé prvky poskytuje firma záruku až 10 let, na jiné prvky nižší trvanlivosti dřevěné je záruka jen několik let. Nový majitel dětského hřiště může být v případě zájmu zaškolen jak správně hřiště udržovat.
Kategorie: Škola Štítky:
Jak používat písanku
Máte doma prvňáčka? Tak vás určitě zajímá, jak se děti vlastně nejlépe naučí číst a psát. Některé děti se zajímají o psaní a čtení dávno před tím, než vůbec nastoupí do první třídy základní školy. Do školy už jdou s tím, že znají některá písmena, umí něco málo přečíst nebo umí napsat své křestní jméno. U prvňáčků je velice zajímavé sledovat, jaké dělají pokroky ve čtení nebo psaní. Pokud vás zajímá, jak probíhá učení psaní nebo čtení, jaké metody se používají, bude pro vás zajisté důležité i to, do jaké školy půjdete se svým budoucím prvňáčkem k zápisu.
Na písanku si zajisté vzpomene každý z nás, kdy jsme nekonečné hodiny seděli nad papírem, buď moc tlačili, nebo psali slabě, měli špatný sklon písma, jedna čárka byla malá, druhá velká apod. Až budete sami sedět se svým prvňáčkem u stolu a písanka bude jeho hlavní učební pomůcku, vzpomeňte si sami na sebe, a jak jste se divili tomu, proč to rodičům přijde tak lehké, když vám to připadá, jako nejsložitější věc ve vašem životě.
Velice důležitý je přístup učitele, který sám rozhoduje o tom, jakou metodu výuky čtení nebo psaní využije, kolik bude času při hodinách zabírat písanka a její procvičování apod. Často používanou metodou učitelů je, že se nejprve prvňáčci učí psát velká tiskací písmena. Písanka je klasicky vyplňována až přibližně po čtyřech měsících od toho, co děti zahájí výuku. Tato metoda je velice prospěšná pro děti, které se učí pomaleji číst. Rodiče nemají šanci ovlivnit učitele a jeho metody, ale je výbornou variantou zjistit to, jakou metodu učitel vaše prvňáčka používá a na domácí procvičování nebo doučování zvolit jinou metodu toho, jak na psací písmena.
Velkou výhodou toho, že v dnešní době máme všichni přístup na internet a k informacím, které internet poskytuje, určitě vás až tolik nepřekvapí to, že písanka je jedna z věcí, které běžně najdete ke stažení a dokonce je možné je stáhnout zcela zdarma. Pokud budete chtít s vaším prvňáčkem procvičit nějaké písmenko, které mu nejde, je písanka online výbornou věcí. Můžete si stáhnout zdarma nějakou stránku a díky tomu můžete cvičit tak dlouho, jak budete chtít. Písanka většinou obsahuje jeden nebo dva listy k procvičení základní tvarů, čárek a obloučků a toto množství vám nemusí stačit. Stačí tedy stáhnout si příslušnou stránku, vytisknou si ji a můžete s dětmi začít procvičovat psaní.
Veškeré písmena je možno stáhnout jako obrázek nebo formát .pdf. Výborné je to, že nejprve jsou na řádku písmenka psaná klasicky a prvňáček je obtahuje, postupně písmenko na předloze slábne a na volné řádky poté může doplňovat celá písmenka. Písanka je výborná věc a bude i nadále používána jako tradiční pomůcka k výuce našich prvňáčků.
10 jednoduchých způsobů jak být v práci produktivnější a výkonnější
Ahoj, tak tyto způsoby zvýšení osobní produktivity a nebo produktivity lidí ve Vašem týmu jsem našel na anglickém internetu. Určitě Vás některý krok zaujme a představíte si jak ho můžete uplatnit. Níže je uvedeno co si pod tím já představuji, Vy si můžete pod daným krokem uvědomit jiné věci! 🙂
1. Definujte svůj prostor
Uvědomit si své pracoviště, umístění věcí, své kolegy v jednotlivých souvisejících kancelářích i kontakty mimo firmu.
2. Strukturovat svůj čas
Uvědomit si a rozvrhnout jednotlivé pravidelné i aktuální činnosti a svou pracovní náplň, vyhradit na určité činnosti přesně stanovenou dobu a nebo čas.
3. Zadávat všechno, co můžeš dalším lidem (outsourcing)
Jak jen to je možné jednotlivé pracovní nebo dílčí úkony svěřovat a zadávat dalším lidem
4. Použití technologie ve svůj prospěch
Například použít různé elektronické pomůcky a zařízení umožňující uspořit čas, připomínače a plánování (pozor aby to čas ještě více nespotřebovalo)
5. Seskupit pochůzky a pracovní cesty
Při jedné cestě vyřídit více záležitostí
6. Soustředit se
Naučit se soustředění na svůj úkol a cíl
7. Dejte si pozor na Yappers
Není to něco jako lidé co Vás odvádějí od práce?
8. Naučte se pracovat se svou náladou (Moods)
Učit se ovlvňovat svou náladu tak abych byl/a více produktivní?
9. Oblek pro úspěch
Oblečení ovlivňuje naše sebevědomí a také kolegy a další lidi se kterými se setkáváme. Může nám naší práci usnadnit a také stížit.
10. Přestávka pro nadřízené
Čas pro komunikaci s nadřízenými
Přečtení a uvědomění si jak to mohu uplatnit je jedna věc. Druhá věc je to udělat. K tomu abyste tyto způsoby zvýšení produktivity a jak udělat v práci více věcí začali praktivovat vám může pomoci například když si tento seznam vypíšete na papírek a ten si vystavíte v kannceláři nebo na svém pracovišti.
Kategorie: Myšlenky a rozvoj osobnosti Štítky: jak být produktivnější, jak se soustředit, jak ušetřit čas, zvýšení produktivity
