The Elder Scrolls V : Skyrim : Povídka o tom, jak jsem lovil upíry část první

(obrovský obrázek oznamující příchod Skyrimu)

Skyrim je velká hra, fakt velká. Možná je až moc velká! A protože je tak velká, jak je, tak se mi ani trochu nechce psát kompletní zhodnocení této velkovelké pařby na opravdu hodně nocí. Protože by byla velká! Místo toho vám trochu přiblížím atmosféru hry, konktrétně rozebráním jedné dost zábavné mise. Přečtete si jí očima Khajitského (kočičí rasa) zloděje, mistra v boji s lukem. Vše začíná při příjezdu do vesnice Morthal, kde jsem pouze hledal přístřešek na přespání. Druhý den při procházce jsem však narazil na něco, co jsem nečekal.

Úvodní skladba Skyrimu (pro spuštění klepnětě kolečkem na myši na odkaz)

The Elder Scrolls V: Skyrim (PC) (Plnou hru Skyrim můžete získat zde)

V městečku Morthal v severních končinách Skyrimu panovala temná noc, kterou ozařovaly pouze osamělé pochodně strážných. Většina obyvatel již dávno spala neklidný a krátký spánek, dodávající alespoň chabou porci energie na nadcházející den. Jediná budova, odkud na promrzlou zem svítilo světlo, byla zdejší krčma. Na severovýchodní straně se tyčila menší hora z černého kamene, která téměř celé městečko pohlcovala dusivým stínem. Na samotném vrcholu stála postava s kapí přes hlavu a nikým nespatřena si prohlížela ušmudlaný kus látky. Následně balíček uložila do brašny u pasu a shlédla dolů ze skaliska. Pod kápí se zablísklo jasně žluté oko, jak neznámý vyměřoval vzdálenost. Dvanáct stop dolů k prvnímu patru skalky a potom ještě dalších dvacet až mezi hlávky salátu na poli. Chvíli se rozmýšlel, ale pak si rychlým, plynulým pohybem odepnul brašnu a hodil jí dolů do spárů temnoty. Ozval se tlumený zvuk dopadu, který Khajita ujistil o správnosti svého měření. Podrážkami bot z jelení kůže se odlepil od kluzkého povrchu a okamžik padal ostrým nočním vzduchem. Mrazivé sněhové vločky mu padaly do zatím neodhaleného obličeje. Rozhodl se seskočit celých dvaatřicet stop na jeden zátah. Při dopadu rozdrtil menší hroudu salátu a byl nucen udělat kotoul přes rameno, ale celé to nebylo o nic více slyšet, než předchozí kožená brašna. Během kotoulu však cizinci spadla temně šedá kápě. Ostře řezané rysy chlupatého obličeje připomínaly ostré výběžky skály za ním, zatímco černé válečné tetování přes oči a kus tváře se utápělo v okolní tmě. Oči byly nyní vidět zcela rozpoznatelně a svou pronikavou žlutou barvou prořezávaly temnotu. Khajit se vzpřímil, připásal si znovu brašnu a jistým krokem zamířil na cestu vedoucí do Morthalu.

V krčmě byl neodpovídající počet lidí vzhledem k tomu, jaký rachot se zevnitř ozýval. Procházel jsem směrem k pultu a držel se u tmavě hnědé dřevěné zdi. I přesto si mě však všiml jeden z imperiálních žoldnéřů, kteří zde obtěžovali všechny ostatní a krčmář po nich co chvíli házel nevrlé pohledy. ,,Hej kočičko, copak sem vůbec strkáš ten tvůj smradlavej ocas!“ řval na mě a ignoroval pobouřené pohledy ostatních. Neodpovídal jsem, ani jsem se neotáčel a pokračoval jsem kolem krbu dál. Začínat si s takovými otloukánky v tak malém prostoru bylo to poslední, co jsem mohl chtít. Ten nejvyšší a pravděpodobně i nejtupější z nich se však mým chladným přístupem odradit nenechal. ,,Tak mluvim s tebou sakra ty idiote!“ stál stále na místě. Náhle jsem uslyšel zasvištění podobné šípu a instinktivně jsem se skrčil. Nad hlavou mi prolítla vyřezávaná miska s jídlem a roztříštila se o zeď, odkud pršely na zem kusy střepů. Otočil jsem se přímo do tváře žoldákovi, jenž se pousmál. ,,Už budeš tancovat kočičko?“ vysmíval se mi do obličeje. Pomalu jsem své kroky směřoval k němu, cestou jsem si sundal kápi a odepnul plášť přes ramena. Čtveřice imperiálních ignorantů se rozmístila okolo mě, nejvyšší stál stále čelem ke mně. Tak jsem tam stál ve své prosté, leč efektivní a ohybné kožené zbroji a vyčkával na vhodný okamžik.

The Elder Scrolls IV – Oblivion (PC) (Plnou verzi předchozího dílu Elder Scroll můžete získat zde)

Nejvyšší zaťal ruce v pěst a pravačkou se ohnal po mé hlavě. Mírně jsem se pokrčil a vrazil mu tři údery do slabin, ale poté jsem slyšel blížící se útok bitkařů vzadu. Půlpiruetou jsem se dostal za záda nejvyššího a obouruč jsem ho plošně udeřil do lopatek. Dobře vybrané místo a alkoholem narušená rovnováha odvedly svou práci a lidské beranidlo srazilo dva své přátele k zemi. Jediný v tu chvíli stojící vytáhl z opasku krátkou dýku a pokusil se mi jí v pokrčení zabodnou do stehna. Odrazil jsem se od podlahy dost vysoko na to, abych se vyhnul slyšitelnému švihu. Dopad jsem si vyměřil přesně na ramena útočníka, kterého jsem pouze pomocí své váhy rychle položil na zem. Trojice opodál už se sebrala ze země, docházela mi trpělivost. Kopl jsem ležícího do hlavy a zamířil jsem si to k trojlístku. První letěl hlavou proti sloupu, druhý dostal kamenem z krbu do břicha. Nejvyšší už měl krví podlité oči a byl celý rudý. Popadl prostou sekerku ze špalku a mrskl jí mým směrem. Ani jsem se neobtěžoval uhnout, minul mě skoro o celý metr. Několikrát jsem ho hrubě praštil do pravé strany plešaté hlavy, poté už se sotva držel na nohou a ruce mu bezvládně visely u těla. Držíc ho obouruč za hlavu jsem vyslal pravé koleno vzhůru ke stropu. Byl to tvrdý, konečný zásah. Už se ani nepokoušel vstát, jen ležel a vyplivával krev a kusy žlutých zubů. ,,K čertu s tebou Khajite, vzdáváme se, jen nás nech odejít!“ kňučeli zbylí žoldnéři. Bez sebemenší změny v obličeji jsem přešel až k nim. První z nich si už se strachu kryl hlavu, myslel si, že ho ještě udeřím. Těsně před ním jsem však prudce zahnul doleva, směrem k pultu, kde s otevřenou pusou stál štíhlý krčmář, jenž přípomínal sochu, která zmrzla při přendávání lahví s vínem. Na nic víc nečekali. S viditelnou námahou zvedli holohlavého z podlahy a kulhavým krokem vyšli do noční zimy.

Jak rychle všichni obyvatelé hospody ztuhli, tak rychle zase ožili a pokračovali v popíjení, dokonce i bard v rohu zase začal hrát na loutnu. Opřel jsem se o pult a poprvé v tomto vyprávění jsem promluvil. ,,Omlouvám se za ten nepořádek. Máte volný pokoj?“ otázal jsem se suchým hlasem s typickým khajistkým přízvukem. Hospodský, stále ještě trochu v šoku, jen přikývl a nespustil ze mě oči. ,,Výborně, kolik jsem dlužen?“ sahal jsem do brašny pro zlaťáky. Hospodský se však ke mně nahnul a zašeptal:,,Normálně by to bylo deset zlatých, ale za to, co jste udělal těm nevychovancům, to máte na noc zadarmo.“ Jeho přívětivost mě docela překvapila, ikdyž byla pravda, že jsem při své obraně nic v hospodě nezničil, takže nebyl důvod proč mě neubytovat. ,,Děkuji, déle se stejně nezdržím.“ poděkoval jsem a odebral se do místnosti vpravo. Nebyl to žádný přepych, ale prostý stolek na odložení mých věcí a postel přehozená několikero kůžemi mi zcela postačovaly. Ve skutečnosti jsem v posledních dnech hledal útočiště na mnohem horších, vlhkých a studených místech. Položil jsem se na postel, složil si ruce na hruď a poddal se spánku.

Zaklínač 2: Vrahové králů (PC) (Plnou verzi dalšího vynikajícího RPG seženete zde)

Druhý den ráno jsem se probudil, jak bývalo mým zvykem, o dost dříve než ostatní obyvatelé. Krčmář se již sice připravoval na další hosty a hladové horníky, ale byl asi jediný. Potřeboval jsem aspoň základní přehled nebo užitečnou informaci, tak jsem se neostýchal a zeptal jsem se jeho. Po vysvětlení, že hledám nějakou práci mi zprvu stroze odpověděl. Těžko říct jestli za to mohla rozespalost nebo určitá nenávist vůči mému povolání. ,,Pár slušně placených míst by se tu našlo, což o to, ale z toho co jsem viděl včera si myslím, že takovou „práci“ jakou tu hledáš ty tu asi nemáme.“ Neměl jsem trpělivost se tam s ním dohadovat nebo ho snad přesvědčovat, tak jsem vložil všechno na jednu kartu. ,,Slyšel jsem o vašich problémech s upíry…“ prohodil jsem ledabyle. Hospodský se na chvilku zarazil, ale pak se ke mně zase nahnul, ačkoliv v krčmě nikdo nebyl, a pravil:,,Bylo by pošetilé snažit se popřít zdejší výskyt upírů, dokonce i víme, kde přebývají! Jenže jejich řady se už rozrostly do takového počtu, že už je žádný osamělý dobrodruh, zloděj ani mág nepobije. Jestli si vážíš svého života, tímhle problémem se radši neobtěžuj.“ Tyto informace probudily moji zvědavost, ale krčmář už se tvářil dost nesmlouvavě, doslova mě očima vybízel k odchodu. Když jsem vycházel ven, promýšlel jsem jeho slova.

Včera večer jsem Morthal viděl pouze v temném oparu, takže když jsem vyšel ven, chvilku jsem se jen rozhlížel. Do městečka vedla cesta dolů z kopce, vedle kterého stála hora, z níž jsem přišel. Cesta protínala celou vesnici takřka v polovině a stáčela se dál na západ. V severní části města byla řada domů a chatek, postavených na břehu jezera. Ze zavěšených tabulí jsem vyčetl, že zde sídlí kovář, alchymista a prostý lid. V severní části pod skálou pak stála hospoda, hlavní síň Jarla vesnice a jakási stavba zasunutá na konci uličky, která upoutala mou pozornost. Vrátil jsem se z nábřeží zpět na hlavní cestu, abych si jí mohl pořádně prohlédnout. Dřívě to pravděpodobně byl normální dům nějaké rodiny, ale teď tu stál vypálený do základů. Zeptal jsem se kolemjdoucího strážného, jestli neví, kdo zde sídlil. Odpověděl mi, že tam sídlila rodina s malou dívenkou, ale pak někdo dům zapálil a všichni uhořeli v jeho troskách. Všichni kromě hlavy rodiny, Hroggara, který se nyní odstěhoval na druhou stranu městečka. Ze zvědavosti jsem se chtěl podívat blíž. Zbytky domu stály na začátku svahu. Vystoupal jsem po polorozpadlých schodech a stanul jsem přímo před otvorem pro dveře. Prošel jsem dovnitř, podlaha se, až na pár děr a zuhelnatělých prken, udržela. Pohledem jsem projížděl celou místnost. A potom, když jsem se podíval úplně v pravo, jsem ho uviděl.

Všechny obrázky kromě prvního jsou MNOU vyfoceny!

První část je pouhý rozjezd, ale doufám, že se vám líbil : Agraelus